Radek Žitný se navzdory svému mladičkému věku (narodil se roku 1988) i profesi (studuje hru na hudební nástroje) prosadil jako spolehlivý průvodce po klikatých a strastiplných osudech mnohých známých umělců. S bohatým využitím archivních materiálů popsal třeba kolaborantské pořady tuzemského rozhlasu vysílané za německé okupace, které byly vyčítány například Vlastu Burianovi - v knize Protektorátní rozhlasový skeč. Nyní přidává další knížku nazvanou Herci a herečky před soudem.

 

Tentokrát nerozebírá jediný případ či jediného umělce, naopak shromáždil bezmála čtyři desítky (mini)článků, v nichž mapuje soudní trable nejen titulových herců a hereček, ale i dalších profesí, zejména režisérů. Cenné jsou přitom citace z dochovaných soudních protokolů, i když samotné téma je zmapováno až příliš povšechně. Autor přibližuje, jak se mnozí velikáni českého filmu i divadla potýkali se spravedlností, někdy ovšem notně nespravedlivou.

Mohlo se jednat o vyslovené prkotiny, třeba dopravní přestupy nebo potíže s kousavým psem, někdy se ovšem ocitli v sevření politicky motivovaného útisku. Zejména v těsně poválečné době stačilo málo, třeba i obyčejná řevnivost, aby se vynořilo obvinění, že dotyčný se za okupace nechoval tak, jak mu velela čest. Následovala uvěznění, často i doživotní zákazy další umělecké tvorby.

Žitný se podrobněji nezabývá zejména těmi osobnostmi, jejichž osudy již byly podrobně prozkoumány (Vlasta Burian, Lída Baarová, Adina Mandlová, Jiřina Štěpničková...) - v takových případech vyhledává dřívější, většinou prvorepublikové prohřešky a spíše ty úsměvné. Tak se především dovíme, jak často a jak špatně naše předválečné hvězdy řídily automobil, zjevně přesvědčeny, že celá silnice patří jim a ostatní se jim mají vyhýbat. Také se přesvědčíme, že za všech režimů se nevyplácelo nadávat uniformovaným strážcům zákona.

Ovšem existovaly i jiné důvody soudních postihů - zejména když se herci na jevišti odchylovali od textu schváleného cenzurou a vkládali si vlastní aktualizace. Ani svobodomyslné meziválečné období nebylo v tomto ohledu nijak tolerantní: doplatil na to i prostořecí Karel Hašler, Ferenc Futurista, o Burianovi nemluvě, protože zesměšňovat pilíře státnosti (církev, policii, politiky) se nikdy nevyplácelo.

Také zjistíme, že vedle nevinných či málo vinných obětí, odsouzených spíše jako exemplární výstraha, se nepochybně vyskytli i tací, kteří se skutečně provinili. A zjišťujme, jak složité je soudit. Třeba taková Nataša Gollová se neprozřetelně zamilovala do nacistického pohlavára, Čeněk Šlégl se zase svou zdánlivou kolaborací s nacisty pokoušel zachraňovat židovské příbuzné.

K nařčení stačila spolupráce s německými filmaři - oplétačky si zažil známý režisér Martin Frič, vyšetřovaný pro natočení několika německých filmů v době války. Další režisér František Čáp zase musel vysvětlovat, proč do Jana Cimbury vložil antisemitskou sekvenci (tu ostatně můžeme vidět ve filmu dodnes). Herci Vladimíru Majerovi zlomilo vaz to, že hrál démonického bolševického komisaře v nacistickém protiruském filmu GPU (lidumilné gestapo tam zachraňovalo uprchlíky ze Sovětského svazu). Zdeňku Štěpánkovi se vyčítalo, že v tragické době po atentátu na Heydricha přečetl v Národním divadle kolaborantský projev, slibující věrnost Říši. Bylo možné z takových úkolů vycouvat?

Naproti tomu někteří hranici kolaborace nejspíš překročili: doložené je to u režiséra Václava Binovce, rozporuplné osobnosti, v meziválečném období vlastnící distribuční firmu, která uváděla sovětské filmy, zatímco za války se lísal k nacistům a psal udavačské dopisy. Přidat lze manžele Innemannovy (režiséra a herečku), kteří se přihlásili k německé národnosti a psali vášnivé články do antisemitských tiskovin. Rovněž režisér Jan Sviták, lynčovaný v květnových dnech roku 1945 rozhořčeným davem, také asi neměl svědomí úplně čisté.

Ale v podtextu knihy lze odečítat i další závažný problém: kde bychom měli hledat hranice poddajnosti? Kumštýři se snaží vystupovat za jakéhokoli režimu, touha vystupovat je většinou silnější nežli vědomí prorežimních úliteb. Titíž lidé - až na výjimky - stejně snaživě účinkovali před kamerou i na jevišti v předválečných časech, hráli za německé okupace, zapojili se do poválečného komunistického období, aniž si příliš připouštěli, nakolik ohýbají své hřbety. Mějme však na paměti biblické rčení: Kdož sám jsi bez hříchu, první hoď kamenem.

Radek Žitný: Herci a herečky před soudem
Vydalo nakladatelství Petrklíč, Praha 2014. 174 stran.

Hodnocení: 80%

Foto: kniha, www.nassmer.blogspot.cz

< Předchozí		Další >