O cenzuře již vyšla řada prací, bylo zkoumáno její fungování v totalitních režimech i v demokratických státech. V zásadě lze tvrdit, že jak výrobce, tak distributor filmového (či televizního) díla si osobují právo rozhodovat o konečné podobě výrobku, připojit se ovšem mohou i další složky: pověřený cenzurní úřad, který kdysi normativně vymezoval, co všechno nesmí film obsahovat, policie, městská rada, náboženské organizace atd. Nyní se cenzurními praktikami zabývá sborník V mezích přípustnosti, zkoumající cenzurní opatření u nás i v zahraničí.

 

Hned v úvodu se dočteme důležitá slova o cenzuře: nejedná se jen o povolení či zákaz filmu, ale zejména o zásahy do něho ve všech fázích výroby, počínaje námětem přes scénář a natáčené scény až ke konečnému tvaru. Pominout přitom nelze ani autocenzuru, kdy sám tvůrce uskutečňuje úpravy scénáře nebo hotového filmu kvůli jeho snazšímu schválení. V některých případech se s časovým odstupem publiku lze setkat s nabídkou tzv. režisérské verze, tedy podoby režisérem původně zamýšlené, avšak z různých důvodů nenaplněné.

Někteří tvůrci - například Miloš Forman - rozdíly v prosazování cenzury lapidárně shrnuli do postřehu, že totalitní režimy, levicové i pravicové, upřednostňují ideologický dohled, zatímco ve "svobodných zemích" rozhodují finance. Například v amerických podmínkách se rozhodujícím kritériem stává otázka věkové přístupnosti, protože ta určuje masivnost návštěvnosti. Konečně bych upozornil na dobovou podmíněnost cenzury, zejména té mravnostní: před pětasedmdesáti lety byly české snímky Ohnivé léto a Noční motýl mládeži do 18 let nepřístupné, zatímco nyní jej televize bez zaváhání uvedou i v dopoledním či odpoledním čase, zjevně přesvědčeny, že ohrozit nemohou ani malé dítě.

 

Milan Hain, jenž vytrvale zkoumá americkou tvorbu Huga Haase, se nyní zaměřil na to, jak tento původně český herec a režisér nakládal s cenzurními námitkami. Jeho v USA natočeným filmům, z nichž většina uvedla Česká televize (a tudíž se každý mohl přesvědčit, že se jedná o druhořadá, dnes již vyšumělá melodramata, často vystavěná na modelu milostného trojúhelníku), cenzurní orgány ustavičně vyčítaly nemravnost a požadovaly změny, nejlépe již ve fázi scénáře. Vadit mohly "nadměrně dlouhé" polibky, "nadměrné krátké" sukně, případně "nepřiměřeně chtivý" pohled, jindy byly nalézány "sympatie pro páchání hříchu" nebo se příběhu vytýkalo, že "připouští možnost rozvodu". Vadila i sebevražda jako mravně morálně útěk před spravedlivým trestem.

Milan Cyroň se ve svém příspěvku zaměřil na situaci ve slovenské hraně tvorbě ve druhé půli 50. let. Tam ještě dříve, než v Čechách dopadla mocenská zvůle (roku 1959 bylo několik filmů zakázáno nebo staženo z kin a obviněno ze šíření protisocialistických tendencí), došlo k razantním zásahům. Došlo k hromadnému odstavení již připravených scénářů - řada z nich byla realizována až v následujícím více uvolněném desetiletí.

 

Autor podrobně líčí, jak probíhalo (ne)schvalovací řízení, avšak pomíjí kořeny zvýšené opatrnosti, které sahají do roku 1956. Již tehdy na Slovensku vznikly filmy, které byly okamžitě zakázány, protože komunističtí hodnostáři je vnímali jako protirežimní - jednak to byl hraný snímek Čisté ruky, jednak dokument Príbetská jar. Proto byla přijata taková opatření, která by zcela vyloučila takové pochybení. Jenže tuto okolnost Cyroň pomíjí.

Režisér a vysokoškolský pedagog Vladimír Suchánek zpracoval své osobní zážitky s cenzurou, často je ústní a bez písemných záznamů. Všímá si přitom jak svých studií v Moskvě, kdy narážel na rostoucí problémy při realizaci svého absolventského filmu, tak marných snah po návratu do vlasti sehnat odpovídající práci ve filmových studiích. Zavinila to meditativní poloha jeho děl, evokující v soudruzích náboženskou symboliku - a Suchánek se ke křesťanské spiritualitě vskutku přiklonil.

V jeho případě nejdůležitější roli zastávala "obyčejná" nevraživost a mocenská svévole, kterou bylo možné překonat jedině protekcí z ještě vyšších míst, jak dokládají patálie s dokumentem Elegie (1986), ideologicky přitom jen stěží napadnutelným. Vždyť se v něm zabýval mladým umělcem, popraveným nacisty nedlouho před skončením druhé světové války. Ale jak posléze ukazuje, toto "házení klacků pod nohy" se zřejmě děje kdykoli, bez ohledu na to, jaký režim vládne. Potíže jej totiž pronásledovaly i po pádu komunistického režimu, stále se mu prý vyčítalo, že pro masového diváka jsou jeho díla nestravitelná.

 

Dvě závěrečné kapitoly se zabývají cenzurními průtahy kolem filmů jinak ceněných, ať již z uměleckých důvodů (americký snímek Zkrocená hora) nebo divácké atraktivity (seriál Spartakus). Eva Chlumská se zabývá otázkou homosexuality ve Zkrocené hoře, líčí, jak rozličným konzervativcům tento film zavdal příčinu k úvahám o zničení chlapského westernového mýtu. Popisuje, jak američtí producenti váhali s výrobou, dokládá, že v některých státech zejména muslimského světa byl rovnou zakázán, ale třeba i v Itálii jej televize uvedla v prostříhané verzi, zkrácené o "neslušné" výjevy. Zdá se, že obrazy, které již přestaly vadit při zobrazení milostného vztahu mezi mužem a ženou, dosud provokují v případě homosexuálního (a v první řadě mužského) páru.

Jana Jedličková se znovu vrací ke Spartakovi (psala o něm už do časopisu Cinepur), aby ukázala snahu amerických televizí nabízet své programy v takové podobě, aby odpovídaly mentalitě i očekávání nejdůležitější divácké složky - a ta je přímo specifikována: "Nejžádanějším a nejrozšířenějším publikem jsou muži mezi 18 a 34 lety, běloši z vyšší střední třídy žijící v domácnostech s kabelovou televizí." (s.176)

Jenže původní záměry se při uvedení Spartaka v zahraničí různě deformovaly. Jestliže výchozí verze seriálu vědomě provokovala obratným mixem sexu a krvavého násilí (s dovětkem, že tak postihuje realitu antického Říma), v Austrálii nebo na Novém Zélandu byla mýcena hlavně nahota, zatímco v Itálii se navíc odstraňovaly krvavé výjevy. Avšak ve výrazně katolických zemích (Itálie, Španělsko, Polsko) byly rovněž vystříhány milostné vztahy mezi osobami stejného pohlaví. Jedličková konstatuje, že výsledkem může být posunutý divácký vněm, protože se narušily vztahy mezi postavami i vývoj příběhu.

Jenže to platí pro každé dílo, jehož původní podoba je cenzurními zásahy narušena či dokonce zničena. Ukazuje se, že mravní integrita diváka, jak hlásal dávný cenzurní požadavek, nesmí být v leckterých zemích ani dnes nijak dotčena. Některé nátlakové skupiny by to nejraději prosadily také u nás.

Milan Hain a kolektiv: V mezích přípustnosti. Cenzura ve filmu a televizi.
Vydala Univerzita Palackého, Olomouc 2014. 208 stran.

Hodnocení: 80%

Foto: kniha, Česká televize, www.collider.com

( 3 hlasů )

< Předchozí		Další >