Román Žítkovské bohyně způsobil v českých literárních vodách poprask a následně brázdil český literární rybník od ocenění k ocenění. Bylo jen otázkou času, kdy se tohoto románu chytne někdo, kdo se jej bude snažit převést na filmové plátno či na divadelní jeviště. Jako první po bohyních skočilo zlínské Městské divadlo. Díky bohyním došlo dva comebacky, do zlínského divadla se na čas vrátil jeho bývalý umělecký šéf Dodo Gombár, aby se chopil režisérského žezla a od června bude hlavní roli alternovat Petra Hřebíčková.
Moravské Kopanice jako kdyby se urputně bránily pronikání vymožeností civilizace. Snad právě z tohoto důvodu mohly v tomto kraji zastávat tak významnou roli bohyně - ženy, které svoji sílu čerpaly z přírody. A díky přírodě, svým schopnostem a s boží dopomocí uzdravovaly, pomáhaly od trápení a poodhalovaly roušku tajemství, do které se halí budoucnost. Z tohoto kraje, z tohoto prostředí vzešla Dora Idesová, kterou osud nezavedl na cestu „bohování“, ale současně ji od rodného kraje a od bohyní nevzdálil. To, co vypadá zpočátku jako Dořin akademický výzkum, se pomalu ale jistě proměňuje v pátrání po vlastní minulosti, po kořenech, po osudech ostatních žítkovských bohyní. Navíc se vše jako stuha ovíjí utajované pouto, co Doru k rodným kopanicím připoutává, proč má důvod se do Žítkové čas od času vracet.
Několik vrstev příběhu, značná časová obsáhlost, spousta postav a jejich osudy, to podle mého názoru prostě nešlo dostat na omezený prostor divadelního jeviště a do rozumné délky představení. Jak jsem se mýlila. Troufám si tvrdit, že celý tvůrčí tým s režisérem Dodo Gombárem a dramaturgem Vladimírem Fekarem předvedli obdivuhodný výkon, když literární předlohu přetavili do drasticko-magické podívané. Do inscenace, která nejednoho diváka musela doslova a do písmene očarovat.
Na jevišti se postupně představil celý umělecký soubor a za vydatné pomoci vizovických ochotníků tak všichni sehráli dokonalé živé kulisy představitelce hlavní role Haně Tomáš Briešťanské. Nemám ráda klišé, že konkrétní role byla psána konkrétní herečce přímo na tělo, ale tady zhlédnuté k tomuto klišé svádí. Pokud byla autorka knižní předlohy Kateřina Tučková po premiéře dojatá a současně nadšená z toho, že její postavy dostaly konkrétní tvář, tak musí být maximálně spokojená se ztvárněním Dory Idesové. Hana Tomáš Briešťanská jí vdechla akurátní kombinaci vědecké racionality a umanutosti, ovšem bez příměsi zbytečného sentimentu, s níž vytrvale pátrá po osudech žítkovských bohyní a vlastního rodu.
Scéna evokovala prostou a drsnou krásu Moravských Kopanic, chudého kraje, kde estetično nevychází z lidské činnosti, ale je dílem přírody. Estetično, které má kořeny v jednoduchosti a v prosté účelovosti . V první části inscenace scéně vévodila autobusová zastávka, jakožto symbol očekávání a místa, kde noha návštěvníka poprvé vstoupila na půdu kraje žítkovských bohyní. Svým způsobem bizardní kolumbárium, jež vystřídalo ve druhé části zastávku, dávalo tušit, že inscenace stojí nejen na živoucích přítomných postavách, ale i na těch, které dávno či před krátkým časem opustily tento svět. Díky Doře Idesové tak urny se jmény vypouštěly na chvíli na denní světlo životní peripetie svých „obyvatel“. Na jevišti se však prostředí kopanic a archivu nebo psychiatrické léčebny spíše doplňovala a mísila, kdežto v knižní předloze se tloukla, stála v opozici. Prolínání dvou odlišných světů podtrhuje i hudba jednak z pera Davida Rottera, jednak prvky lidové hudby, které rámují místy ponurou až brutální atmosféru inscenace.
„Žítkovské bohyně na jevišti? Tak to těžko!“ byly moje první myšleny po tom, co jsem se dověděla, že zlínské divadlo připravuje stejnojmennou inscenaci. Kdybych jen tenkrát tušila, že během tří a půl hodiny trvání inscenaci budu hltavě nasávat magickou atmosféru, otřásat se hnusem při brutálních scénách, mráz mi několikrát přeběhne po zádech, husí kůže mi bude naskakovat s železnou pravidelností a ve finále skoro nebudu schopná při potlesku vstát, protože mě právě zhlédnuté zapasuje hluboko do sedadla. O neschopnosti dostat některé scény z hlavy ani nemluvě.
Žítkovské bohyně
Žánr: drama
Uvádí: Městské divadlo Zlín
Režie: Dodo Gombár
Dramaturgie: Vladimír Fekar
Hrají: Hana Briešťanská / Petra Hřebíčková j. h., Jan Leflík, Eva Daňková, Gustav Řezníček, Helena Čermáková, Marta Bačíková, Drahomíra Hofmanová j.h., Eva Matalová j.h., Luděk Randár, Tamara Komínková, Jana Tomečková, Roman Blumaier, Romana Julinová, Markéta Kalužíková, Lukáš Rajča j.h., Rostislav Marek, Zuzana Štalmachová j.h., Marie Wittmanová j. h., Milena Marcilisová, Stanislav Valla j. h., Zdeněk Lambor, Kateřina Liďáková, Pavel Vacek, Pavel Leicman, Zdena Hábová j.h., Ivan Řehák, Josef Koller, Zdeněk Julina, Lukáš Rajča j. h., Šárka Machová, Petr Lukáš, Martin Stoklásek j. h.
Premiéra: 1. 3. 2014
Hodnocení: 97%
Zdroj foto a video: Mětské divadlo Zlín
( 42 hlasů )
| < Předchozí | Další > |
|---|