Aspoň trochu vstoupila do povědomí ta skutečnost, že v meziválečné Praze kvetlo dvojjazyčné písemnictví, české a německé (přesněji německo-židovské), velké zjevy jako Franz Kafka se již dávno staly nedílnou součástí pražského koloritu. Ostatně nebylo se čemu divit, v republice žily tři miliony Němců - a jejich přítomnost se ozývala třeba také v méně známém faktu, že k řadě českých filmů souběžně vznikaly německojazyčné verze natáčené s německými herci. Důležitou součástí kulturní scény bylo rovněž divadlo - Němci měli vlastní divadelní budovu, dnes v ní sídlí Státní opera. Právě německému divadelnímu dění v Praze, dodnes celistvě nezpracovanému, se věnuje Jitka Ludvová v knize Až k hořkému konci. Zachytila v ní celé století německého divadelnictví - od druhé půle předminulého století až do roku 1945, kdy navždy zaniklo.

Hned na začátku musím upozornit, že autorka nesepsala dějiny německého divadla, nýbrž právě divadelnictví. Sama k tomu podotýká: "Předkládaná kniha není prací teatrologickou a končí tam, kde teatrologové začínají. Zabývá se okolnostmi, v nichž pražské německé divadlo pracovalo, a zachycuje vnější obrysy jeho běžného života." To ovšem neznamená, že by vyhýbala případnému popisu či dokonce hodnocení inscenací, ale tato linie má toliko doplňující charakter, dokládá zpravidla nějaká dobová specifika - třeba manifestační uvedení české veselohry Čech a Němec v napjaté předmnichovské době (připojený plakát ovšem zve na představení ve Stavovském divadle, které se konalo v téměř stejnou dobu). Čeští herci tu navíc hráli německy mluvící postavy, zatímco němečtí ztvárnili Čechy. Nebylo na tom mimořádného, nejen kumštýři té doby ovládali oba jazyky.

Německá scéna ostatně uváděla i další (samozřejmě do svého jazyka překládané) české dramatiky, Čapka, Šrámka, Langera. Langrova legionářská hra Jízdní hlídka, popisující, jak skupinka obklíčených českých vojáků vzdorovala nájezdům ruských bolševiků, dokonce slavila úspěchy v pohraniční sudetoněmecké oblasti, tamní nacionalistickou mládeží (již se klonivší k Hitlerovi) obdivována pro "frontového ducha", jak s obavami komentoval tehdejší tisk.

Autorka knihu rozčlenila do několika chronologicky řazených kapitol, v nichž probírá jednotlivé aktivity - najmě operní, protože zejména ty dosáhly věhlasu někdy až mezinárodního. Ale stejnou pozornost věnuje i činohře, dokonce tvorbě řekněme spotřební, aby přitáhla co největší okruh publika (a tím pádem zajistil tolik potřebné příjmy). Bylo to třeba právě německé prostředí, které pomohlo Janáčkovým operám, ve vlasti dlouho podceňovaným, proniknout za hranice. Dovíme se o osudech čelných osobností, které německé divadelnictví výrazně ovlivnily - patří mezi ně každopádně první ředitel Angelo Neumann. Za jeho éry tam dirigoval Mahler, uváděly se Wagnerovy opery i soudobé moderní evropské drama. Se stejnou pečlivostí i nezaujatostí Ludvová přibližuje také situaci po vzniku samostatné československé republiky, kdy se občas vynořil dotaz "k čemu je nám vlastně německé divadlo?" A nechybí ani vhled do tragické protektorátní éry.

Ludvová se opírá o početné dobové ohlasy z tehdejšího německy psaného tisku, k nejcitovanějším patří zejména Max Brod, jenž dlouhé roky bedlivě sledoval vývoj nejen na německé scéně. Jeho postřehy jsou ovšem podnětné a přesné, dovolují čtenáři, aby si učinil přesnější představu, jak tehdejší německé divadlo vyhlíželo, jací lidé se kolem něho pohybovali. Avšak někdy jsou uváděna názory i z české strany, mohou-li dokreslit zjišťované poměry. Nechybí ani průběžné vřazování divadelních aktivit do společenského kontextu, který také přirozeně ovlivňoval jejich výslednou podobu. I divadlo se stávalo nástrojem politických zápasů.

Cenné jsou rovněž přílohy. Nemám na mysli jen fotografické, které přiblíží, aby lidé, o nichž se kniha zmiňuje, vlastně vyhlíželi, ale zejména přetisky početných statí, které se německého divadla týkaly, ať již pocházejí z českých nebo německých zdrojů. Mimořádně zajímavé jsou zejména polemiky, které vzplanuly ve 30. letech, zapojil se do nich třeba časopis Přítomnost. Důležité je též přiložené CD, které obsahuje kompletní seznamy jak personálního obsazení divadla, tak repertoáru. Čtenář tak dostává do ruky cennou publikaci, která jej seznámí se zákruty německého pražského divadelnictví i jeho existenčními podmínkami, s provázaností na českou kulturu. A věřme, že odkazu německého divadla se jednou ujmou teatrologové, aby dokončili jeho obraz, jak v to doufá i sama autorka.

Až k hořkému konci. Pražské německé divadlo 1845-1945.
Autor: Jitka Ludvová
Vydaly Institut umění - Divadelní ústav a Academia.
Praha 2012, 800 stran.

Hodnocení: 100%

b Academia, prahamestoliteratury.cz, wikipedia.orga

< Předchozí		Další >