V sobotu 13. října 2012 se ve zlínském Městském divadle uskutečnila premiéra komedie z pera mistra svého oboru Williama Shakespeara Sen noci svatojánské. Přicházející noc byla říjnová a chladná, takže představa snění či snového oparu pod korunami stromů v potemnělém lese byla něčím na hony vzdáleným. Ale i tak jsem měla občas pocit, že se mi vše jenom zdá, že to, co se kousek ode mne odehrává, nemůže být pravda. Avšak výbuchy smíchu v hledišti a opětovná bolest bránice způsobená záchvaty smíchu mě ujistila, že bdím.

Čtyři milenecké páry Theseus a Hippolyta, Oberon a Titanie, Egeus a Helena, Lysandr a Hermie, naštvaný otec, jehož vůli odmítá tvrdohlavá a především zamilovaná dcera Hermie vyplnit, duch – potměšilý a škodolibý zmatkař Puk a partička zedníků a herců amatérů v jednom rozjeli na jevišti podívanou, o které se mi ani nesnilo. Alfou i omegou je láska, touha být s milovanou osobou a peripetie, které s milostným citem souvisí a doprovází jej. A jakoby nestačilo, že pořádně dokáže vše zamotat milostný cit sám o sobě, tak se do toho všeho vloží ještě škodolibý elf Puk, který způsobí, že „dva se jedné dvořit budou, aspoň neumřeme nudou“. Je pravda, že nuda je to poslední co během představení hrozí, neboť zoufalé výlevy lásky či milostné tokání na jevišti střídá partička zedníků, kteří se neuměle, ale s o to větším nadšením vrhají do hraní.

Slovní spojení herecký koncert, které mě v souvislosti s inscenací napadá, není úplně od věci, protože hudební a zvuková stránka představení, to byla kapitola sama pro sebe. A kapitola velmi povedená. Obrovský buben a ostatní hudební nástroje z dílny Václava Kořínka a jejich tóny dodaly představení na živočišnosti, syrovosti a zemitosti. Přesně tato atmosféra mi sedí na les, jenž je ovládán pevnou rukou krále elfů. Místo, které nepostrádá tajuplnost, kde nadpozemské bytosti provozují svoje rejdy. A to i díky tomu, že obrovský buben vyvolával iluzi zářícího měsíce v úplňku.
Do první řady jen s pláštěnkou, tak by mohla znít zásadní informace pro diváky. Jednou z nejdůležitějších součástí kulis je totiž bazén naplněný vodou, který „hraje“ o sto šest. Tůň, lesní jezírko nebo také močál tvoří „pupek světa“ této inscenace. Mám docela obavy, že dost představení bude muset být zrušeno, neboť herci se budou potýkat s rýmou a nachlazením, případně dojdou úhony po uklouznutí na mokrém povrchu. Nicméně snad je bazén naplněn „živou vodu“ a tou se herci vzájemně polévají, nijak jinak si nedovedu vysvětlit tu energii a radost z hraní, která z herců při vodních scénách doslova kape. A nejen při vodních scénách. Je evidentní, že herci nejen zvládli své role po technické stránce na výbornou, ale dávají do nich vše, hrají „jak o dušu“. Poklonu si zaslouží vyseknout všichni, ale pomyslný klobouk bych ráda smekla před výkonem Hany Briešťanské. Především po lásce toužící Helena, jíž její vyvolený Egeus vytrvale odmítá, je dechberoucí.

Od dob, kdy Shakespeare napsal Sen noci svatojánské, uběhlo hodně vody. Sen se dočkal bezpočtu ztvárnění na divadelních prknech. Proto předpokládám, že bylo nepříliš jednoduché vymyslet nové ztvárnění. Vzít přiměřeně klasického základu, přiměřeně „nových originálních prvků“ a splácat z toho celek, který neurazí staromilce, ani neznudí diváky nakloněné inovátorství a experimentům. O tom, že se musí jednat o balancování na pověstné hraně, nepochybuji. Reakce publika potvrdila, že inscenace balancuje bez potíží a troufám si předvídat, že se bude těšit přízni diváků.

Sen noci svatojánské
Žánr: komedie
Uvádí: Městské divadlo Zlín
Režie: Petr Khek
Scénář: Michal Syrový
Hrají: Théseus / Oberon: Luděk Randár
• Hippolyta / Titanie: Eva Daňková
• Egeus / Klubko / Pyramus: Radoslav Šopík
• Lysandr / Poříz: Marek Příkazký
• Demetrius / Píšťala / Thisba: Zdeněk Lambor
• Helena / Fortel / Lev: Hana Briešťanská
• Hermie / Střízlík / Zeď: Marie Vančurová
• Puk / Filostratés: Radovan Král

Premiéra: 13. 10. 2012

Hodnocení: 95%

Zdroj foto: Městské divadlo Zlín

< Předchozí		Další >