Na otázku, proč miluji skupinu DOT 504 (a vedle mě i stovky dalších fanoušků a příležitostných diváků), se nabízí velice snadná odpověď: protože jsou mladí, talentovaní, charismatičtí a otevření novým experimentům. A navíc dokážou oklamat zákony zemské přitažlivosti.

Nejinak tomu bylo i tentokrát, když minulý týden v experimentálním prostoru NoD protancovali 4 dny za sebou ve svém novém představení vytvořeném ve spolupráci se světoznámým Teatrem Novogo Fronta, dle vlastní definice “fyzickým divadlem ”. Pokud vám něco říká jméno Charlese Mansona, několikanásobného vraha, schopného manipulátora a dle jeho vlastního hodnocení “zákeřného zlého člověka”, evidentně už tušíte, čemu (respektive komu) je novinka věnována. Není to ovšem jednoduchý příběh zločince, je to i cesta do hlubin našeho nitra, kdy se musíme sami sebe ptát: proč pácháme násilí? Je to přirozené pro lidský druh? A kde mu je počátek?

Úvodem je nezbytné zmínit, že ne každému taneční představení jako taková sednou. Prostě musíte mít v sobě nějaký ten zápal, nějaké to nadšení pro pohyb a zároveň být připraveni na to, že tanec je svého druhu eufemismus, metafora, která osloví, ani nevíme čím. Je to pro toho, kdo je ochoten hledat něco, co je skryto pod povrchem, co není podstatou všednodenních starostí. Stejně tak i v představení Manson za pomoci jen několika replik, ale převážně sladěných pohybů a výkonů na hranici představitelnosti, podávají účinkující vysvětlení toho, co se odehrává na scéně a co se odehrává v naších hlavách.

“Je vůbec možné zlo potrestat?” – odpověď na tuto otázku není jednoznačná. Charlesi Mansonovi prozatím nebyl prokázán žádný z jeho zločinů, až na menší finanční podvody, ale ve stejnojmenném představení jeho vina je evidentní a neobhajitelná. Agrese, nátlak, manipulace – všechno to se snoubí v tanci sehrané dvojice Lenky Vágnerové a Pavla Maška (jejich skvělé výkony především v představeních divadla Ponec nejde neobdivovat) doplněném provokativním herectvím pohybově zdatné Iriny Andreevy z Teatru Novogo Fronta. Při občasných replikách autora scénáře a režiséra představení Aleše Janáka (jenž má navíc na starosti i neméně působivý světelný design, ve kterém se také zrcadlí tu napětí, tu agrese, hra na kočku a myš, do které je divák volky nevolky zapojen) běhá mraz po zádech.

Situačně prostor je vyřešen sofistikovaně: nabízí totiž tanečníkům a hercům spoustu pohybových možností. Je to prolézačka skrz naskrz, kde se z jedné zdi stává konstrukce překonávající logiku časoprostoru, symbolizující místo činu na jedné straně, na straně druhé možnost útěku. Je to alternativa, kterou každý z nás je ochoten (nebo povinen?) zvolit. Zvuková kulisa nejenže doplňuje hrozivou atmosféru příběhu a činí ho přístupnějším nezkušenému divákovi, ale také upozorňuje na vyhrocené momenty. V kombinaci se světlem tvoří děj samostatnou zápletku přesahující hranici pouhých technických charakteristik.

Ne každému taneční představení jako taková sednou – jak jsem napsala již v úvodu. Je ale potěšující, že zaplněné hlediště NoDu a fronta zájemců o další lístky napovídá o optimistické tendenci v České republice. Zdá se, že s každým dnem více a více lidí má pochopení pro alternativní divadlo, které díky (doufejme) neutuchajícímu zájmu má nejlepší možnost se vyvíjet a nabízet zajímavější a, dejme tomu, i riskantnější z hlediska diváckého zájmu představení.

P.S. Charles Manson odsouzený na doživotí se chystá v nejbližší budoucnosti podat žádost o podmíněné propuštění na svobodu. Dost možná ho zanedlouho uvidíme činit své zločiny v reálu, zatím ale rozhodně doporučuji ušetřit nervové buňky a podívat se na jeho metaforický portrét v NoDu. Další reprízy čekejte 15. a 16. března. Pro více informací: nod.roxy.cz

Zdroj foto: nod.roxy.cz