Divadelní adaptace jednoho z nejznámějších děl mistra dramatu, Williama Shakespeara, v podání českého filmového a divadelního režiséra a dramatika Davida Jařaba svou nevšedností a minimalismem, až komiksovou stručností textů a precizním zpodobněním vizuální scény dosáhla s málem mnoha a dala tak prostor „promluvit“ současnému divadlu.

 

Klasický macbethovský příběh rozhodně čekat nemůžeme. Tato divadelní inscenace si zakládá především na vizuální stránce. Přivlastňuje si původní Shakespearovu literární předlohu, těží z některých situací, motivů, témat, postav a jejich činů. Vypráví plynule příběh od vraždy krále Duncana až po smrt Macbetha, soustředí však svou pozornost především na motiv boje o moc v klanu, do jehož středu se dostává Macbeth, člověk pronásledovaný nejistotou ze svého bytí a konání. Režisérův „vklad“ se výrazně soustřeďuje na intimitu hlavního páru. Dokládá důsledky, jenž přináší Macbethovo sebezapření, které ho jednoznačně směřuje k destrukci okolí a nakonec i sebe samého. Tato situace je především velkým problémem pro jeho manželský vztah. Potlačená frustrace je v konečném důsledku příčinou paranoidního jednání a eskalujícího násilí. Lady Macbeth je v této situaci v podstatě naprosto nevinně. Chtěla by pouze zcela přirozené hodnoty – muže, lásku a děti. Díky svému zoufalství z nefungujícího vztahu nakonec akceptuje zvrácenost mužské autority a tím se zcela obrátí sama proti sobě, čím se stává spolupachatelkou celého krvavého příběhu.

„Fuck me or kill him!“ – „Přeřízni“ mě nebo zabij Duncana!" Těmito slovy a předpovědí čarodějnic, jež jsou v příběhu nahrazeny dvěma chlapíky, kteří se vydávají za magické bytosti, začíná celé krveprolití. Nejsou to však žádní věštci, předpovídající budoucnost. Pouze dva potulní písničkáři, kterým nechybí ironie, s níž komentují a s absurdním humorem odhalují Macbethovo počínání. Smrt Duncana, která měla Macbethovi zajistit, že se stane vůdcem, mu však nestačí. Pokračuje v zabíjení všech, kteří mu podle něj a „proroctví“ stojí v cestě – i mezi svými přáteli. Příběh vygraduje až do naprosté beznaděje, kdy na hlavního hrdinu, i přes domnělé bohatství a moc, které mu mělo přinést odstranění všech nepřátel, dopadá tíha jeho činů.

Jazykové dispozice celého příběhu se velmi zásadně liší od Shakespearových textů s bohatstvím jeho veršů. Veškeré repliky autor převedl do zjednodušené angličtiny s malým počtem slov. Pro diváky, kteří by nerozuměli ani této angličtině je k dispozici překlad do češtiny, který je promítán nad pódiem. V případě, že je použit původní Shakespearův text, objeví se pouze nápis „Shakespearův originál“, nic se nepřekládá a slova zazní až skoro nesrozumitelně, což však dotváří atmosféru celé inscenace. Sám autor se rozhodl pro tuto volbu hlavně z důvodu složitosti a zbytečnosti angličtiny s použitím blankversu v době, kdy již existují modernější a srozumitelnější překlady. „V anglickém kontextu pro českého diváka textu nutně ubýt muselo. To bylo jasné. Navíc je to celé značně nehorázné, že píše autor v jazyce, který ovládá jen zběžně a kontaktně. Ale to mě na tom také bavilo. Ten kontrast. Shakespeare s jednou z jednou z největších slovních zásob a proti němu angličtinář amatér a text se zásobou cca 200 slov.“

David Jařab
Vystudoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, obor činoherní režie. Od roku 1993 působil v brněnské experimentální scéně Hadivadlo jako režisér, posléze autor a nakonec i jako umělecký šéf. V roce 1997 odešel do Prahy, kde se živil jako pedagog, autor scénářů, překladatel a televizní a divadelní režisér na volné noze. Od roku 2002 se jako režisér a kmenový autor stal vedle Dušana D. Pařízka určující osobností pražského Divadla Komedie. Prakticky všechny své texty realizuje sám jako režisér. Mezi jeho nejúspěšnější inscenace posledního období patří především scénická adaptace románu Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha (2007) nebo první dvě inscenace původních divadelních her z pražského triptychu Vodičkova – Lazarská (2005) a Žižkov (2006) David Jařab získal za svůj celovečerní film Vaterland – Lovecký deník Cenu literárního fondu pro nejlepší film roku 2004 a cenu filmové akademie Český lev za výtvarný počin v českém filmu v roce 2004.

Tato divadelní inscenace je rozhodně překvapující. Pro mě, jako poměrně zdatného angličtináře, byla jednoduchost, až primitivnost jazyka opravdu paradoxní vzhledem k originálu díla. Někomu by se mohly repliky zdát až iritující, ale v tom je tak trochu záměr. Musíte přistoupit na autorovu „hru“, naladit se na stejnou vlnu. Vidět tak říkajíc za oponu a číst mezi řádky. Tato jednoduchost je však doplněna skvělými hereckými výkony, které dotváří celou vizuální scénu a vlastně i celý příběh. Autorův záměr, využít všechny další a často opomíjené nástroje divadla, než jsou jazykové prostředky tak byl naplněn plnou měrou.

Macbeth – Too Much Blood
OBSAZENÍ
Macbeth: Miloslav König
Lady Macbeth: Anežka Kubátová
Banco: Jiří Černý
Duncan: Leoš Noha
Macduff: Václav Vašák
Ross: Ivan Lupták
Lady Macduff: Johana Matoušková
Chlápek 1: Petr Jeništa
Chlápek 2: Petr Čtvrtníček
INSCENAČNÍ TÝM
Scénář, scéna a režie: David Jařab 
Dramaturgie: Lucie Ferenzová
Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková
Hudba: Jakub Kudláč
PŘEDLOHA: 
Zpracováno na motivy dramatu Williama Shakespeara.

PREMIÉRA: 
7. a 8.dubna 2017

DÉLKA PŘEDSTAVENÍ
110 minut včetně přestávky

HODNOCENÍ: 
85 %

< Předchozí		Další >