Studentská, a třebaže jen platonicky prožitá láska poznamená člověka na celý život. Ve většině případů zanechají tyto leckdy i první příznaky zamilovanosti příjemné vzpomínky. Najdou se však případy, které vyjdou z tohoto neopětovaného citového vzplanutí nejen se šrámy na srdci, ale i na duši a přátelství. Obzvlášť, když se úspěšnějším sokem v lásce stane nejlepší přítel. A právě o těchto trablech s láskou vědí své čtyři staří kamarádi z inscenace Stará dobrá kapela, kterou uvádí pražské Divadlo Palace.

Jiří Hubač patří bezpochyby mezi nejlepší a neuznávanější české autory původní televizní tvorby. A přestože Hubačovou největší doménou bylo psaní scénářů právě pro televizi, jeho jedinečného talentu pro silné příběhy dokázal využít také filmový a divadelní svět. Texty určené pro jeviště psal především pro vinohradské divadlo a „na tělo“ Jiřině Bohdalové. Jednu z výjimek udělal v 80. letech pro Národní divadlo, kdy přepracoval svůj scénář k televiznímu filmu Nezralé maliny na text divadelní hry Stará dobrá kapela.

Abiturientský sraz je vždy velká událost. Především, pokud se koná po padesáti letech. Jubilejní setkání gymnazistů má na starosti repetent Beďar, jenž by po tolika letech opět rád viděl své spolužáky, zavzpomínal si na mládí a především si naposledy zahrál se svou studentskou kapelou, do které patřili ještě Áda, Pinďas a Šána. Se svými nejlepšími přáteli a zároveň spoluhráči se setkává už při zkouškách kapely, které ale nikdy nekončí ke spokojenosti všech zúčastněných. Pábitel Áda totiž stále slyší stříbrný vítr, a to se nelíbí jeho ženě Hermíně, která má neustálou potřebu ho kontrolovat a mít nad ním moc. Za nejvíce pokažených zkoušek ale stojí hádky mezi Pinďasem a Šánou, jejichž přátelství i životy silně narušila studentská láska k Marušce Kurandové, která by se měla srazu rovněž účastnit a vše osvětlit. Do té doby jim dělá společnost alespoň spolužačka Andula.

Divadlo Palace je po dvaceti sedmi letech od posledního uvedení inscenace Stará dobrá kapela prvním profesionálním divadlem, které se rozhodlo přivést tento krásný a zároveň křehký příběh o přátelství a stáří zpět na jeviště. Na textu hry se sice podepsal zub času, avšak jeho myšlenka je nadčasová. Režisér Petr Hruška přistupuje ke hře s určitou pietností, a tudíž nemá potřebu děj hry zasazovat do současnosti a text zásadně zkracovat. V prvním případě by změna byla pravděpodobně na škodu, ale v případě druhém by proškrtání některých scén bylo spíše ku prospěchu. Na začátku inscenace je totiž nastolena uvolněná atmosféra, padá hláška za hláškou a tím je nastavená také určitá svižnost, která s přibývající vážností tématu postupně opadává, množství replik se zbytečně kumuluje a děj mírně stagnuje. A přestože v jednom momentě zazní z úst Ády replika: „My už musíme všechno vlažné“, divák se nemusí bát, že by odcházel z představení s tímto dojmem. Inscenace má totiž pod Hruškovým režijním vedením své vtipné i dojemné okamžiky.

Převážná část děje by se měla odehrávat v pronajatém salonku hotelu. Scéna Miroslava Krále kvůli zvolenému bíle patinovanému nábytku spíše evokuje zahradní altánek s honosnými lustry. Přesto ale výprava celkový dojem z představení nijak neruší.

Hubačovy postavy mají velmi silnou a hlubokou lidskou výpověď. Aby z nich nevymizela člověčina a opravdovost, musí být ztvárněné bez patosu a přehrávání. Nejvíce se tomuto niternému herectví podařilo přiblížit Václavu Helšusovi v postavě Ády, René Přibilovi coby Beďarovi a Zdeně Herfortové jako Hermíně Vavroušové. Zdena Herfortová si zároveň zaslouží ještě jednu pochvalu. Ačkoli účinkuje převážně na domovské scéně v Brně, má velmi pěknou češtinu a brilantní jevištní mluvu, kterou by si mohl vzít za vzor leckterý pražský kolega. O mladých hercích nemluvě. S větším emocionálním nasazením je vystavěna postava Pinďase Svatopluka Skopala. Avšak největším temperamentem a stylizací oplývá škarohlíd a bručoun Šána v podání Václava Postráneckého. Nakonec ale i Skopal a Postránecký dokázali zmírnit své vkusně volené expresivní projevy a předvést v závěrečné scéně velmi přesvědčivý a tklivý výkon. I přes rozdílné herecké prostředky jsou výkony výše zmiňovaných herců v naprosté kontinuitě a výborně se doplňují. Do vystaveného rámce svým pojetím i kostýmem bohužel příliš nezapadala Naďa Konvalinková. Přestože Hubač napsal Andule velice silné a citlivé pasáže, v podání Nadi jaksi postrádají na opravdivosti, jež by diváka omráčily a atakovaly jeho city. Její Andula totiž překypuje přílišnou éteričností a patetičností. Zkrátka někdy méně znamená více.

Nostalgicky laděná Stará dobrá kapela je i přes drobné nedostatky velmi povedeným představením, na které je radost si do Divadla Palace zajít. Navíc si z něj odnesete vedle příjemného divadelního zážitku také recept na falešný kaviár za osm korun pro osm lidí.

Název představení: Stará dobrá kapela
Uvádí: Divadlo Palace
Režie: Petr Hruška
Autor: Jiří Hubač
Hrají: Václav Postránecký, Svatopluk Skopal, René Přibil, Václav Helšus, Naďa Konvalinková / Dana Syslová, Johana Tesařová / Zdena Herfortová, Zdeněk Maryška / Karel Vlček
Premiéra: 4. a 6. dubna 2016
Hodnocení: 80 %