Kultura21.cz

Po kratší nemoci zemřel ve věku nedožitých dvaapadesáti let 8. října v pražské nemocnici Na Bulovce známý herec Tomáš Valík. Na filmovém plátně debutoval koncem osmdesátých let minulého století, ale hvězdu z něj udělala pohádka O Janovi a podivuhodném příteli, kterou natočil režisér Ludvík Ráža v česko-německé koprodukci. V posledních letech jsme mohli charismatického herce vidět v televizním seriálu Ulice, kde ztvárnil postavu Richarda Zajíčka.

Tomáš Valík pocházel z Opavy, kde se 22. prosince 1964 narodil. Spolu se svými pěti sourozenci vyrůstal v areálu psychiatrické léčebny, kde oba rodiče pracovali. V Opavě odmaturoval na obchodní akademii, poté odešel do Prahy, kde studoval herectví na DAMU. Prvním filmem, ve kterém se objevil, byla dodnes populární komedie režiséra Petra Tučka Copak je to za vojáka... (1988).
„S Petrem Tučkem jsme se poznali v roce 1987,”  řekl v jednom ze starších novinových rozhovorů Tomáš Valík, který v době natáčení studoval pražskou DAMU. „Byla to v podstatě taková malá vojna vměstnaná do dvou měsíců. Petr prý původně studoval i nějakou vojenskou školu, a tak jsme měli při natáčení někdy pocit, že ji chce dopřát i nám. Prošli jsme si miniparagánským výcvikem se vším všudy. A jelikož jsem se na vojnu nikdy nedostal, jsem mu za tuto skutečnost nevýslovně vděčný...”
Své první hlavní role se dočkal v koprodukční pohádce režiséra Ludvíka Ráži O Janovi a podivuhodném příteli (1990). Pohádkový film, který vznikl na motivy dánského spisovatele Hanse Christiana Andersena, zaujal nejen poutavým dějem, mírně hororovou atmosférou, nenásilným splýváním skutečností a fantazie či působivou hudbou Petra Hapky, ale i hvězdným mezinárodním obsazením. Vždyť si v něm vedle Tomáše Valíka zahráli takoví herci jako Josef Kemr, Martin Růžek, Eva Vejmělková, Radek Brzobohatý, Josef Vinklář, Věra Galatíková, Hana Gregorová, Pavel Zedníček nebo Marián Labuda. Postavu Janova podivuhodného přítele vytvořil německý herec Fritz Bachschmidt, z dalších zahraničních herců to byli například Sergio Fiorentini, Mapi Galan nebo Matthias Habich.
A jak na tuto první velkou filmovou roli vzpomínal před pár let představitel Jana? „Vybaví se mi hlavně sedm měsíců práce s panem režisérem Ludvíkem Rážou a jeho štábem. Pokuste si to představit sami - pětadvacetiletý puberťák versus šedesátiletý disciplinovaný profík se silnou osobností. Natáčeli jsme scény v okolí Bouzova, a jelikož je to nedaleko do mé rodné Opavy, přijela se podívat na natáčení moje matka. Pochválila mě, ale její první slova zněla: Neuvěřitelné, tak to je první člověk, kterého jsem viděla, že ho posloucháš! - Měla tím samozřejmě na mysli pana režiséra Rážu, který díky svým vlastnostem zkrotil tvrdohlavého a ne příliš lehce ovladatelného Kozoroha... Jsem mu vděčný za mnohé jak z profesního, tak lidského hlediska. Byla to pro mne velká škola, ale rád vzpomínám i na ostatní členy štábu. Sešli se v něm lidé, kteří byli a jsou mistry ve svém oboru - pan kameraman Jiří Macák, střihač Josef Valušiak, mistr zvuku Pavel Jelínek, kostýmní výtvarnice Evženie Rážová a další a další včetně skvělého hereckého obsazení."

Ale výraznou roli - prince Ivalda - měl i v italské pohádkové sérii Princezna Fantaghiró (1991, 1992), kterou na několika místech v Česku točil režisér Lamberto Bavi. V tuzemsku pak dostal několik pěkných rolí například v seriálu Údolí bílých králů (1991) anebo v kostýmním dramatu Řád (1994). I když měl řadu dalších nabídek, v polovině 90. let minulého století se z Česka zcela záměrně vytratil, prý si potřeboval vyčistit hlavu. Cestoval po Americe a Kanadě, podíval se do Ruska - a všude a všechno fotil.
Domů se vrátil kolem roku 2000. Poté učil herecký projev na pražské taneční konzervatoři Duncan Centre, ale také si zahrál jednu z hlavních rolí v italském seriálu La Citadela (2002). Příležitostí pracovat v zahraničí měl ještě několik, zatímco české publikum ho mohlo vidět v televizních seriálech Rodinná pouta (2004 - 2005), Pojišťovna štěstí (2004 - 2005), Ulice (2006 - 2014), Četnické humoresky (2007) nebo v jedné z epizod Kriminálky Anděl (2012).
A pak tu byly také inscenace, na které se rozpomenou snad jen hercovi skalní příznivci - Adrianina nit (1993), Muž, který vycházel z hrobu (2001), Nezvěstný (2002), Udělení milosti se zamítá (2002), Borůvkový vrch (2002), Hodina tance a lásky (2002), I ve smrti sami (2003), Všichni musí zemřít (2004), Černá karta (2004), Živnostník (2005) nebo pohádka O malířovi Adamovi (2006).
Malou roličku - zato přímo ve scéně s hlavním protagonistou Tomem Cruisem, si zahrál v americkém velkosnímku Mission: Impossible - Ghost Protocol (2011), který se natáčel v Praze. Celkem se počet jeho filmových a televizních rolí blíží k číslu padesát.
I když se během let věnoval hodně i divadlu, v pevném divadelním angažmá nikdy nebyl, pokaždé vždy jen hostoval. Třeba na jevišti karlovarského divadla  si zahrál před lety v inscenaci Cukrárna Miriam, ale více toho odehrál přece jenom v Liberci, kde se představil jako Rudenz v Schillerově Vilému Tellovi, dvakrát v Shakespearových hrách - jako Malcolm v Macbeth a Tybalt v Romeovi a Julii, anebo v postavě Francois v Ustinově Lásce čtyř plukovníků.

 „Jsem typ člověka, který potřebuje mít k životu alespoň vnitřní pocit, že vše, co činím, rozhoduji na základě nejlepšího přesvědčení, a tento pocit "osobní umělecké svobody" by mi ve stálém angažmá asi scházel. V trvalém angažmá jsem nikdy nebyl, i když jsem v letech 1992 - 1995 hostoval v pěti inscenacích Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Byly to čtyři roky příjemných setkání s velice zajímavými a moudrými lidmi a povzbudivá pracovní zkušenost,” vzpomínal herec.
Další podobné angažmá prožil v letech 1997 - 2000, kdy působil v německo-českém projektu Festival uprostřed Evropy. Součástí tohoto projektu byla i realizace koncertů vážné hudby se scénickým čtením za účelem bližšího poznání lidí a kultur "tří" světů, Bavorska, Saska a České republiky. V místech, která byla čtyřicet let opuštěná, protože je protínala železná opona, se během dvou měsíců rozezněl světový repertoár klasické hudby a ostatní umělecké žánry v podání špičkových umělců z celého světa jako například Klause Maria Brandauera či sira Maxe Pommera.
K zajímavým Valíkovým hereckým kreacím patří rozhodně i postava Vojáka ve hře Roberta Patrika Kennedyho děti. Působivá inscenace, kterou režíroval Alexander Minajev, byla uváděna tři sezóny v pražském Rubínu. Rád však vzpomíná  i na pražskou Palmovku, kde účinkoval jednak v Brémské svobodě, jednak ve Vraždě na Uhelném trhu. Později účinkoval v několika zájezdových komediích (Postel plná cizinců 1 + 1 = 3), zatímco svůj volný čas věnoval fotografování. Zabýval se především černobílou fotografií, kterou prezentoval během posledních let na řadě výstav v Česku.
Když se měl před časem zmínit o tom, co ho k fotografii táhne a kdy k ní přičichl, řekl: „Fotografování je pro mne taková moje filozofie. Snažím se mými snímky ukázat lidem, jak vnímám svět. Fotografovat mě naučil můj otec, který byl v podstatě slepý, vnímal hlavně světlo. Také v mém případě je to právě světlo, které mě vede na cestě vytvořit fotografii. Moje fotky jsou, dalo by se říci, hry se světlem.”

Foto: autor a archiv