Buranteatr v Brně uvádí „Šlabikář“
Banner

Buranteatr v Brně uvádí „Šlabikář“

Email Tisk

buran200Ne to není překlep. Je to česko-slovenský projekt a proto je zde propojen slabikář se šlabikárom. Podobně filištínsky vyřešil kdysi Julo Satinský (S tebou mne baví svět) otázku, cítí-li se  Čechoslovákem nebo Slovákem, odpověděl, že on je: Človák.

 


Tak tady máme nový projekt „Buranů“. Kdo by nevěděl, jaké je to divadlo, krátce odcituji z jejich stránky: www.burantheatr.cz 
„BURANTEATR se zrodil někdy v létě 2003 v hlavách dvojice studentů Divadelní fakulty JAMU Zetela a Jana Šotkovského – z potřeby realizovat své představy o divadelním provozu mimo existující divadla. Zakladatelé se tehdy nepovažovali za žádné revolucionáře nebo výlučné umělce – byli přesvědčeni, že hlavní povinností divadla je bavit a zaujmout diváka, ať dramaty, či komediemi, ať naléhavým tématem, nečekanou formou nebo „jen“ suverénním řemeslem. Pouze se domnívali, a stále domnívají, že v kolektivu spojeném podobným divadelním programem dokáží dosáhnout umělecky i ekonomicky výraznějších výsledků než tam, kde lidi spojuje pouze společná výplatní páska. Toužili tedy naplnit sen o divadle – klubu, který stál i na počátku vlny malých českých divadel v 60. a 70. letech.“ Dále jenom stručně, po působení v Olomouci a v několika prostorech Brna se divadelníci usadili v Sokolovně, kam se naučili za nimi Brňané chodit, takže mají stále plno a jejich repertoár je bohatý, od divadelní klasiky (např. Faust, nebo Mizantrop) po vlastí tvůrčí dílny. A jedním z takových kolektivních projektů je poslední březnová premiéra pod názvem: Šlabikář.

buran

 

O čem představení je, popisují zase na svém webu. Je to: „Autorská pohybová koláž vzpomínek a představ / snů, stereotypů a ideálů generace, která by asi právě teď měla dospět a příliš neví jak. Pokus o návrat k počátkům formování sebe sama / vlastní identity (za pomoci slavného Slabikáře J. Žáčka a H. Zmatlíkové).“
Na jednoduché scéně, kde jsou 4 židle a velký dárkový balík, ze kterého se později vyklube automatická pračka, tři herečky a jeden herec rozehrávají pohybové kreace a útržky vět, ze kterých vyvstávají vzpomínky. Jednou veselé, jindy nostalgické a je to taková koláž volných asociací, z kterých člověk cítí nenaplněnost tužeb a představ, cosi jako nostalgické vzpomínání, které se někdy (dokonce dost často) dostává do ukřičené křeče. Jakoby intenzitou pohybu a hlasitostí protagonisté chtěli porazit ty své nenaplněné, nebo zmeškané touhy. Mnoho situací může být divákovi cizí, v mnoha situacích a jistě často shledává sám sebe. Vše se odvíjí v rychlém tempu. Někdy to někomu „páchne“ samoúčelností, aby se pak v dalším okamžiku ztotožnil s jinou situací, která k němu promlouvá třeba svými známými atributy z dětství.
Burani umí vtáhnout diváky do svých dějů, byť v tomto případě hodně abstraktních. Na první pohled samoúčelné repliky a pohyby v mizanscéně mají vždy svou logiku, ovšem inscenace se neúprosně valí dál, ticho střídá ukřičená dramatičnost, sporé pohyby následují po rychlých přesunech všemi způsoby po scéně, příjemné laskavé vztahy protagonistů se dokážou v okamžiku změnit v téměř surovou bitku. Těla se proplétají, jeden druhému vnucují svou představu o pohybu. Je toho až moc, co útočí na divákovy smysly. Ale určitě si každý v té mnohosti výrazových prostředků najde to své ztotožnění.
V režii Juraje Augustína a v dramaturgii Karolíny Ondrové doprovází celé představení nápaditá hudba (klavír a především bicí) Daniela Junase.  4 postavy ztvárnili Alžbeta Vaculčiaková,  Danka Kupčuláková,  Lucie Hrochová a  Zdeněk Kocián. Je to vzácně vyrovnaná čtveřice, hrající s plným nasazením. A někdy je divákovi až protagonistů líto, co všechno na sebe naložili. Nebo je to vtípek režiséra – nevím. Ale když se a ně sype například prací prášek, na těla, do tváří, tak člověk prožívá to nepříjemné peklo, co sami sobě připravují, spolu s herci.  Jako by bylo všechno dovoleno. Láska i ubližování, hravá dětská říkanka i vražedné tempo agresivních pohybů.
Konečně je tma, klid, jeviště mlčí a mlčí i diváci, nevěříce, že je už konec představení. Až asi po minutě se ozve opatrný potlesk. Ano fakt je už konec. Devadesát minut uběhlo neuvěřitelně rychle. Dávno jsem eviděl představením které by se hnalo takovým galopem od začátku do konce. Blahopřeji.

„Šlabikář“
Žánr: autorské představení
Buranteatr, Sokolovna Brno
Režie: Juraj Augustín
Dramaturgie: Karolina Ondrová
Hrají: Alžbeta Vaculčiaková , Danka Kupčuláková , Lucie Hrochová a
Zdeněk Kocián
Premiéra: 31.03.2016
Hodnocení: Kvalitní původní tvorba

Odkaz na web: http://www.buranteatr.cz/


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit





Přihlášení

Anketa

Národní divadlo


Partneři

Hledat

Aktuality

Národní divadlo Brno, Národní divadlo Brno

Čtěte také...

Romeo a Julie v divadelním studiu JAMU

romeo200Marta, studio Divadelní fakulty JAMU v Brně dává pravidelně prostor svým studentům, aby se představili před diváky svou tvorbou. Bývají to tvůrčí dílny a různá volná asociativní představení, jsou to (naštěstí) i práce z oblasti klasického dramatu, na kt...

Nové komentáře


Literatura

Rozpuštění - konec jednoho kláštera za vlády Jindřicha VIII.
ImageNa pulty knihkupectví se v paperbackové podobě vrací úspěšný detektivní román Rozpuštění, jehož autorem je britský spisovatel C.J.Sansom. Hlavní hrdina románu, který se odehrává v Anglii v roce 1537, refo...

Divadlo

Shakespeare bude trávit prázdniny v Ostravě!

shakespeare-logoProjekt SHAKESPEARE OSTRAVA 2016 se počátkem prázdnin přehoupne do druhé poloviny. Oslavy Shakespearova výročí s příchodem léta ale neustanou. Naopak! Blíží se devátý ročník Letních shakespearovských slavností Ostrava, projekt se rozros...

Film

JAK FUNGOVALA TOVÁRNA BARRANDOV

Tovarna Barrandov perexZáhy po nastolení komunistického režimu se vynořily představy, že ani filmové studio Barrandov se nijak neodlišuje od běžných továren, vždyť i v něm se přece vyrábí zboží. Vzápětí převážila víra, že je zbytečné natáčet...