Seděla na molu, nohy volně spuštěné, dotýkaly se vodní hladiny. Řeka plynula zvolna, téměř nehlučně. Naplnila si plíce vzduchem, tak sladkým a čistým, a pak pomalu a tiše vydechla. Znovu a znovu a ještě jednou, pravidelně a zhluboka. Jako by s tímto místem chtěla splynout, přivřela oči a přizpůsobila mu rytmy svého těla. Všechno jí tu připomínalo domov. Vodní hladina odrážela šedavé mraky, které před chvíli zakryly slunce. Nevadilo to, protože byla doma.

Možná bude bouřka, pomyslela si. Vzduch se trochu ochladil, zavoněl jejím příchodem, ale zima nebyla. Na druhém břehu, přivázané u mola, pohupovaly se na hladině dvě malé dřevěné loďky.
V domku naproti nikdo nebyl, ale nebude trvat dlouho a zase přijedou. Bude pozorovat ve vodě si hrající děti, chodit s nimi na dlouhé procházky a večer, až vyjde měsíc a všechno pokryje tma, bude se péct rybí maso, chléb a jablka. Bude se zpívat a dovádět. Rodiče se v lehké podnapilosti odeberou do chatek o něco dříve a ona s Tomášem a Evou, jeho mladší sestrou, vyrazí na skály nad řekou, kde vydrží celé hodiny zabaleni do dek, dívajíce se do tiché noční krajiny. Budou si vyprávět strašidelné příběhy a plánovat další den.

Zvuky přírody ji obklopovaly ze všech stran, přesto věděla, že nejsou skutečné. Všechno - vítr, který jí kdysi pročesával vlasy, loďky u mola přes řeku, mraky a dokonce i pocit plynoucí vody pod nohama, byly jen iluze, které si vytvořila.
Kdysi, už nevěděla přesně kdy, přišel někdo s nápadem vymyslet Projektor - místnost, kde s využitím vlastní představivosti, nebo reálných vzpomínek, můžete zavzpomínat na minulost tak lehce a živě, až to děsilo. S pomocí fantazie, na jejíž hranice snad nikdy nedohlédneme si můžete vytvořit až neskutečně vypadající světy, vložit si do paměti reálné vzpomínky na nerealistické prožitky, neexistující přátele, nemožné situace…
Můžete cokoli. O to děsivější to bylo teď - v době, kdy místo, o kterém snila, už neexistovalo a které už nikdy existovat nebude.
Musel by se stát zázrak, jenž by mu dovolil povstat z popela konce.

Povzdechla si, zadívala se na svůj skutečný odraz na neskutečné vodní hladině, stáhla si tmavošedou kapuci hlouběji do obličeje a pomalu a neochotně se zvedla.
Její čas v projektoru se chýlil ke konci.
Teď sem půjde vzpomínat zase někdo jiný, a jakmile vyjde ze dveří, její vysněný, kdysi tak bolestně skutečný svět zanikne do doby, než sem opět vstoupí a připomene si jej.

Vyšla ven a jen letmo přejela očima tiše čekající zástup. Lidé v něm stáli jako živé sochy, bez výrazu, skoro neochotně a pomalu postupovali vpřed pokaždé, když do projektoru vstoupil někdo další.
Tak teď vnímala lidi, sama sebe, všechno a všechny.
Svá boláky pokrytá těla schovávali pod dlouhé nemožně vypadající plandavé a barevně chudé pláště a holé, od vlasů už navždy osvobozené hlavy, zakrývaly kapuce.
Srdce se otevírala pouze v projektoru – o samotě se vzpomínkami, sny a touhami.

Pokračovala ve své cestě odnikud nikam. Zastavila se až na konci chodby, přistoupila k jednomu z oken, jemně se dotkla chladného skla a zadívala se na ni.
Země hořela.
Stále, už celé týdny a pořád nepřestávala. Nevypadalo to, že to vůbec kdy skončí. Byla v tom hořká ironie, protože tisíce let lidské historie přeci nemohly zaniknout jen tak ze dne na den. Muselo to trvat dlouho a muselo se to dít před očima těch, kteří tomuto světu dříve vládli.
Na kontinentech ještě nestačily uhasnout všechny požáry a oranžovo-šedá těžká a horká mračna skoro znemožňovala výhled na povrch, přesto v nich nějaké skulinky zůstaly – okna pro pozorovatele.
Všechno živé se proměnilo v prach a bude trvat věky, než se na tom něco změní.
Pokud vůbec…

Prstenec na oběžné dráze přežil bez úhony a v těch několika málo dnech, kdy měly záchranné práce ještě smysl, stal se domovem zbytků její rasy, kterou teď čekala cesta ke vzdálené hvězdě - k novému domovu a dalším zítřkům.
Těšila se na to.
Znovu si povzdechla, trochu to pomáhalo, a rozhlédla se. Spatřila několik lidí, kteří stejně, jako ona jen marně hledali zbytky svých domovů.
Vzpomínali, vzpamatovávali se, truchlili, nenáviděli... loučili se, zapomínali.

Usmála se a cítila, jak napětí v celém jejím těle polevuje. Netušila, že je to tak lehké. Musí to dělat častěji, ne jen v projektoru. Pro začátek postačí dát svým citům volný průchod, osvobodit je z vězení přístroje, z tajných zákoutí lidské mysli a ukázat je všem, kteří se budou chtít dívat, kteří je budou chtít sdílet.