Ticho. Vypotácela jsem se z lesa zesláblá hladem a žízní doufaje, že se už konečně odvážím jít do města. Viděla jsem ho v dálce. Po celých těch dlouhých čtrnáct dní, co jsem se tady schovávala, jsem ho měla každý den možnost pozorovat. Na co jsem čekala? Nic se nedělo, nic se neměnilo. Věděla jsem, že moje čekání bylo, je a bude pouze zástěrka. Do údolí jsem se nikdy neodvážila, protože… jsem měla strach.

Ohlédla jsem se. Dřevěná stodola, která byla po minulé dva týdny mým domovem, byla napolo rozpadlá, ale stále mi poskytovala jakési přístřeší a ochranu před větrem a zimou, obzvláště v noci. Té se bojím, což je zvláštní, protože pokaždé, když se setmělo, nikdy jsem nepociťovala strach – nikdy, dokonce ani když jsem byla malá. Ale teď vždy, když zapadne Slunce, už ze svého úkrytu nikdy nevycházím.
To ticho je zlověstné ve dne, kdy se ale můžu podívat ven a přesvědčit se, že je všechno tak, jak má být, nebo alespoň tak, jak je tomu v posledních dvou týdnech. Ale v noci? To mám vždycky pocit, že ticho na sebe vezme podobu čehosi hmotného a bude čekat až otevřu dveře, aby mohlo vtrhnout dovnitř a zadusit mě. Vím, že se to nestane, protože to prostě není možné, ale stačí mi jen to pomyšlení a mám strach jako nikdy v životě.
Přede dvěma dny byl Měsíc v úplňku.
Dívala jsem se na něj skrz otvor mezi dvěma prkny ve stěně a pak jsem celou noc litovala, že jsem to udělala. Seděla jsem na hromadě starého přesušeného sena a přitisknutá ke stěně jsem sledovala stříbřitý měsíční kotouč. Byla jsem ponořená do vzpomínek na minulost, která ačkoli nebyla tak vzdálená, mně připadala od současnosti oddělená celými dlouhými věky. A pak se mi málem zastavilo srdce leknutím, když do stěny vší silou cosi narazilo a přes zorné pole mi přeletěl stín. Oběma rukama přitisknutýma k obličeji jsem v sobě dusila výkřik.
Trvalo nějakou chvíli, než jsem se uklidnila a pak ještě chvíli, než jsem se vůbec odvážila pohnout. Opatrně jsem se připlazila k otvoru a vyhlédla ven. Mohla jsem se dívat jen škvírou, která byla široká asi tři centimetry, takže jsem toho moc neviděla. Měsíc byl stále stejný, jen se o kousek posunul. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, protože povědomí o čase jsem ztratila spolu s hodinkami při útěku z města.
Les byl pořád temný a tichý a na obzoru, kde kdysi zářila světla města, byla černočerná tma. Na chvíli jsem pomyslela na to, že bych vyšla ven a podívala se, co mě to tak vyděsilo, ale tahle myšlenka mě opustila, jakmile jsem se zaposlouchala do toho zlověstného, mrtvého ticha noci. Možností bylo hned několik. Mohlo to být zvíře, nebo pták, který v letu narazil do stěny stodoly. Mohlo to být cokoli – dokonce i moje představivost. Jediné, co jsem vyloučila byla možnost, že by tu ránu mohl způsobit člověk. Prazvláštní předtucha mi totiž říkala, že tu v okolí žádní lidé – tedy živí lidé nejsou už několik dní.
Vlastně si teď nejsem jistá, jestli jsem tu za ty dva týdny viděla, nebo jen slyšela nějaké zvíře. Teď, když o tom tak přemýšlím, myslím, že asi ne.
Počkala jsem do rána, kdy se ukázalo, že mě vyděsila suchá větev, která se odlomila ze stromu a spadla jen kousek od mého úkrytu. Uhodila do stěny a zanechala za sebou pár sedřených stop. Nic víc.

Sedla jsem si do trávy, hlavu opřela o kolena a zadívala se do dálky. Slunce vyšlo před pár hodinami, ještě stále ho z části zakrývaly stromy, nebylo ani poledne. Vítr vanoucí od lesa mi pročesával vlasy, profukoval oblečením. Musím. Dnes se tam musím vydat. Když vyrazím hned a nepůjdu moc hluboko do města, mohla bych prozkoumat pár domů a snad i v obchoďáku na předměstí najít něco k jídlu. Jo, jo, to bych měla.
Vstala jsem a protáhla se, dodávajíce si odvahu. Ve skutečnosti ve mě byla jen malá dušička, která neměla nejmenší tušení, co jí tam čeká. Uvědomila jsem si, že jsem se už skoro dva týdny nevykoupala, nevyměnila si prádlo a téměř polovinu toho času jsem ani nejedla. Poslední láhev vody jsem dopila včera večer. Nepříjemné sucho v krku a časté pocity slabosti mi říkaly, že když se rozhodnu do města zajít třeba až zítra, nemusela bych už k tomu sebrat síly.
Zvedla jsem ze země svůj batoh, přehodila ho přes rameno a pomalým, leč jistým krokem jsem se vydala do údolí.

***

„Mami!“
Když jsem si uvědomila, že vlastně mám kam jít, jakákoliv představa o tom, že bych bloudila městem a prolézala neznámé domy mě okamžitě opustila. Slunce bylo teď vysoko na obloze. Ozařovalo širokou ulici s řadami rodinných domů po obou stranách. Z betonu sálalo teplo, vzduch byl horký a vítr, který mě provázel cestou od lesa, ustal. Byl prostě obyčejný letní den a já najednou nechápala, čeho jsem se to tak dlouhou dobu bála. Všechno vypadalo v pořádku.
Až… na to ticho.
„Mami!“ Můj hlas se rozlétl po okolí, narážel na stěny domů a vracel se v prapodivných oklikách zpět ke mně.
Tady to přeci znám, uvědomila jsem si. Takových ulic je tu sice hned několik, ale tahle… je pro mě ze všech nejdůležitější. Támhle! Natáhla jsem ruku před sebe a zadívala se do dálky, tam je přeci náš dům.
Uvědomila jsem si, že běžím prostředkem silnice a vůbec si nedělám starosti s tím, že by mě mohlo třeba srazit auto. V běhu jsem se ohlédla a... Ne. Žádná auta tu nejsou. Vždyť tu přeci nejsou ani žádní lidé.
Opět to ticho.
Zastavila jsem se a všechny myšlenky se mi začaly spojovat do hrozivého celku pochopení. Až teď jsem si všimla čehosi v trávě u domu po mé pravici. Šla jsem opatrně blíž, když jsem ucítila zápach. Vlastně… jak jsem ho mohla necítit? Zastavila jsem se a neschopná pohybu zírala jsem na hejno much obletujících našedlou chlupatou hromádku čehosi, co kdysi možná býval pes. Zmocnil se mě pocit úlevy, když mi došlo, že je to jen zvíře patřící rodině žijící dva bloky od našeho domu.
Ale, co tu dělá?
Znala jsem je. Starší muž ho venčíl každé ráno a jeho žena odpoledne a večer. Zastavovali se u plotů našich sousedů a bavili se s nimi, zatímco pes pobíhal kolem, štěkal a plašil naši kočku. To štěkání mě vždycky donutilo vyhlédnout z okna a pozorovat je. Sledovat Micku nehybně sedící u plotu. Krčila se v trávě a na psí štěkot odpovídala svým klasickým hlubokým vrčením.
Tak co tady dělá? Proč tu leží v trávě? Kde je jeho pán? Jak… dlouho tu asi leží? Poslední otázka se táhla mou myslí jako žvýkačka přilepená na lavičce v parku. A pak jsem si uvědomila, že otázky nejsou nic v porovnání s náhlým procitnutím. Kromě psa tam totiž bylo ještě něco…
Támhle.
A támhle taky!
Stála jsem na silnici zalitá slunečním světlem, obklopena teplem léta, pohlcena vzpomínkami a počítala podobné hromádky, jež ležely kolem.
Napočítala jsem jich patnáct.
Zmocnila se mě zima, která přicházela zevnitř. Nechtěla ustoupit, a nepomohlo ani slunce, které dnes nemělo šanci schovat se za jediný mrak. Ledový pot mi stékal po zádech, v nose se usazoval nepříjemný štiplavý pach rozkládajících se těl.
Udělala jsem několik váhavých kroků vpřed, přitom si všimla pestrobarevné látky, která cosi zakrývala. Asi pětiletá holčička ležela na pravém boku, schoulená do klubka. Skrčené nohy měla přitisknuté k tělu a hlavičku zabořenou do barevné látky, kterou byla zpola přikrytá. Rozcuchané blonďaté vlasy ji obklopovaly jako nějaká svatozář. Kdyby nebyla už několik dní mrtvá, řekla bych si, že prostě jen leží na trávníku a pod pestrou látkou se schovává rodičům při nějaké dětské hře.
„Anie co se tu stalo?“ Nečekala jsem odpověď, ačkoli jsem si zoufale přála, aby to děvčátko promluvilo. Natáhla jsem ruku směrem k ní a chtěla se dotknout jejích vlasů, ale neudělala jsem to. Co bych asi ucítila?
Celým tělem se mi prohnala další vlna zimnice a snad ze slabosti se mi zatmělo před očima. V tu chvíli se mi zvedl žaludek, obláček neúnavných much nás obklopil jako hejno malých strážců. Pak jsem ucítila odpornou pachuť žaludečních šťáv.
Další těla jsem už neměla sílu prohlížet. Mohla by mezi nimi být máma, nebo někdo jiný, koho jsem znala. Hrůza uvědomění si nastalé situace ve mně nahromadila veškerou mou úzkost a ta se vyvalila na povrch. „Neee!“ Výkřik se mi vyhrnul z hrdla jako loňská povodeň z koryta řeky. Upadla jsem jen kousek od tělíčka mrtvé dívky a přála si být jako ona – chladná, nehybná a netečná k okolnímu světu.
Nechtělo se mi vstát. Mouchy. Létaly mi kolem hlavy, zápach mě nutil ke zvracení. Znovu a znovu, jenomže… nebylo co. V tu chvíli jsem nechtěla dělat už vůbec nic. Ležela jsem na zádech a pozorovala neposkvrněnou modrou letní oblohu. Slyšela jsem tlukot svého srdce a cítila nepříjemné sucho v krku.
Žízeň.
A hlad.
Až to mě po několika minutách donutilo vstát – pomalu a vláčně. Trvalo to dlouho, ale nakonec jsem se přeci jen postavila a pomalu se vydala vpřed. Už jen kousek a budu doma. Ale co pak?
Mouchy. No jo, já slyšela bzučet mouchy! Zvuk – docela jiný, než na jaké jsem byla zvyklá v uplynulých dvou týdnech.
Zase jsem se dala do běhu popoháněná touhou po domově.

„Mami!“
Rozrazila jsem prosklené vstupní dveře a vběhla do domu. V hale nikdo nebyl. Vešla jsem do kuchyně po mé levici a zastavila se. Zase ten zápach. Bála jsem se pohnout, rozhlédnout, ale nakonec jsem se přeci jen odhodlala. Na stole ležela mísa jablek, z nichž většina byla shnilá. Opět se mi ulevilo, avšak vzpomínka na Anii a ostatní přetrvávala.
A pak jsem si uvědomila, že se usmívám.

Otevřela jsem ledničku. Dvířka cvakla, na zadní stěně zablikala žárovička. Elektřina pořád funguje. Hltavě jsem snědla jedno rajče. Bylo trochu měkké, ale jinak nezkažené. Pak mi padl za oběť kousek sýra a v dolní polici ležela ještě nerozdělaná plechovka ananasu. Vytáhla jsem jí a postavila na stul. Dvířka se s cvaknutím zase zavřela.
Žízeň.
I voda pořád teče. Vlastně mi to bylo jedno. Nahnula jsem se nad umyvadlo a hltavými doušky pila přímo z kohoutku. Omyla jsem si obličej a ruce a poslepu nahmatala ručník. Musím vypadat strašně.
Přešla jsem přes halu naproti do obývacího pokoje. Roztaženými bleděmodrými závěsy dovnitř svítilo slunce, které se pomalu začínalo sklánět k západu. V místnosti bylo všechno tak, jak jsem si pamatovala. Na krbové římse nalevo od okna stálo několik zarámovaných fotografií a dva starožitné svícny, které byly ale momentálně prázdné…
„Ty zbytky vyhoď, zlato. Až pojedu do obchodu, koupím nové… Ale připomeň mi to, ano.“ Vzpomínka, tak jasná. Dokonce jsem slyšela její hlas.
„Ano mami.“
Na pohovce před krbem odpočívaly narovnané červené, modré a žluté polštáře. Máma si potrpí na pořádek a je schopná věci přerovnávat tak dlouho, dokud není spokojená. I když jí můžu stokrát říkat, že už to lepší nebude, nedá si říct. Opět jsem se přistihla při úsměvu.
Malé mourovaté kotě se schovávalo pod jedním z nich.
„Jestli jí tam načapám, uvidí!“ Mámin hlas z kuchyně. Neměla ráda, když se Micka rozvaluje na gauči. Před krbem, to ano, ale nikdy ne na gauči.
„Neboj, mami, už je pryč… Tak pojď potvůrko jedna. No tak, neschovávej se přede mnou.“ Dokonce slyším svůj vlastní smích. V pozadí hraje televize. Někdo mluví o blížícím se pozorování něčeho na nebi. A pak se vidím odcházet na zahradu s kočičkou v náruči.
Až po chvilce jsem si všimla, že po mé levici, na stolku vedle křesla v rohu místnosti, svítí lampa.
Asi jí zapomněla zhasnout, když…
Když co?
Když mě tady nechala?
Když zemřela?
Automaticky, jakoby to zapomněla udělat před chvílí, jsem jí zhasla a vzala do ruky noviny ležící vedle. Byly čtrnáct dní staré. Dostáváme noviny přeci každý den. Rozhlédla jsem se, ale žádné další jsem neviděla. Takže máma tu byla ještě před dvěma týdny.
A pak se stalo co?
V rychlosti jsem je prolistovala v naději, že mi snad povědí něco, co nevím, ale články v nich byly obyčejné. Většina jako vždy nezajímavá. Na titulní straně se psalo o nějakém skandálu jedné slavné zpěvačky. Co se s ní asi stalo? Pak tam bylo pár článků pojednávajících o ekonomice, politice, ekologii, několik výtahů z černé kroniky poslední doby, pár vtipů, z nichž žádný vlastně vtipný nebyl. Sportovní stránky jsem přehlédla a ve vědecké sekci mě zaujala jen zpráva o stavu lesů za posledních pár let. Varování ekologů, že skládky za městem můžou být toxické. Jako bych to nevěděla. V pravém dolním rohu předposlední strany, byl malý, skoro přehlédnutelný článek, jehož titulek hlásil, že kdesi na západě zase pár lidí vidělo UFO. Hned z toho byla senzace. Tvrdili, že se stali svědky přistání a že posádka kosmické lodi vyšla ven ve víře v kontakt s naší planetou. Kdy už s tím přestanou? Vždyť UFO je vlastně každá věc, kterou vidíte na obloze a zrovna si nedokážete vybavit, co by to mohlo být. Takže nakonec mě nejvíc zaujala zpráva Astronomické společnosti o tom, že před (z mého pohledu čtrnácti dny) proletěl v blízkosti Země meteorický roj, jehož velká část shořela v atmosféře. Neviděla jsem to. Škoda, mohla to být parádní podívaná a já mohla mít spoustu přání.
Odložila jsem noviny a snažila se rozpomenout na to, co jsem vlastně dělala tu poslední noc, kdy bylo ještě všechno normální. Vzpomínky však byly zasuté kdesi hluboko v paměti a mně se k nim bůhví proč nedařilo dostat.
A pak mi došlo, že jsem se ještě nebyla podívat nahoře.

***

Schody do prvního patra zdobilo dřevěné vyřezávané zábradlí a spousty malých rámečků s fotkami, většinou z mého dětství. Dole to začínalo mým narozením. Malé, baculaté miminko s velkýma černýma očima na černobílé fotografii. Tři a půl kila, devětačtyřicet centimetrů. Dobře vypadám asi jen na těch, kde jsem ještě jako mimino. Na těch ostatních už to nejsem já. Nahoře nad schodištěm je ta z mých posledních – tedy dvacátých narozenin. Jsou to už tři měsíce, ale mě připadá, jakoby to bylo včera.
„El, pospěš si! Přines ten salát z kuchyně.“ Zase mámin hlas. Byli jsme tehdy na zahradě. Bylo docela hezky, tak jsme pozvali sousedy, aby s námi oslavovali.
Nahoře jsou tři pokoje a koupelna. Jeden je můj, jeden mámy a v tom posledním je nastěhovaný nábytek po babičce, který jsme přivezly z jejího domu, když před rokem zemřela. Sourozence nemám a pokud byste se ptali na mého otce, zapomeňte na to. Nemám tušení, kdo to je stejně tak, jako moje matka, která se před jednadvaceti lety nechala uměle oplodnit. Chtěla dítě, tak ho měla. Nedivte se, nesmějte, neřešte to. Jen klid, muži v jejím životě měli také svoje místo, přestože bych řekla, že mamka byla v otázkách sexu dosti tolerantní.
Bylo jich celkem pět, pokud si vzpomínám, ale nikdy s námi dlouho nepobyli. Rodinný život je unavoval stejně tak, jako moji matku dlouhodobý vztah s někým opačného pohlaví. Jen občasné a hlavně dočasné rozptýlení. To bylo její.
Poslední z nich – Bob – vysoký, docela pohledný (tedy pro ty, které mají rády dlouhovlasé, dobře rostlé fešáky), odešel před rokem, hned po babiččině pohřbu. K posledním narozeninám mi poslal ručně tkaný kobereček z Indie a několik pestrobarevných šátků také odtamtud. Byl to dobrodruh - bohém, jak si říkal. Pracoval pro jeden přírodovědecký časopis, pro který dělal fotky exotických míst.
Vždycky jsem mu říkala, že to, co zažil by vydalo na knihu. Nikdy se k ní nedostal, přestože o tom jednou vážně přemýšlel. Dlouhodobější záležitosti nebyly jeho styl a knihu, tu by musel psát dlouho, smál se vždycky. Znamenalo by to, že by musel zůstat na jednom místě. Škoda, že jsem ho nepřesvědčila.
Jeho dárky se mi líbily a chvíli jsem cítila potřebu se za ním vydat a vidět ta místa na vlastní oči. Stejně by to nešlo. Máma by to neschválila, ale ten nápad se mi líbil, lákal mě.
Kde teď asi je?

S nikým z mých „otců“ jsem nikdy nevycházela špatně. Jenom jsem se musela naučit se na ně moc nezvykat. Když jsem byla menší, byl to problém, protože jsem se na ně vždycky citově upnula. Asi od čtrnácti let pro mě byli jen přáteli, kteří přijdou a odejdou ostatně, jako v životě všechno.
Tak proč se trápit?

***

V mámině ložnici bylo všechno tak, jak si to pamatuji. Postel ustlaná, všechno uklizené, na nočním stolku ležela nějaká knížka, kterou právě četla. Všimla jsem si vrstvičky prachu, který se tu mohl usadit asi tak za čtrnáct dní. Jinak byl pokoj prázdný.
Nahlédla jsem do dalšího pokoje, kde kromě samého starožitného nábytku nebylo naprosto nic a nikdo.
Můj pokoj byl liduprázdný jako celý zbytek domu. Na posteli ležela hromádka čistého oblečení, které mi tam máma položila, abych si ho mohla později uklidit. Pamatuji si na to. Bylo to den před tím, než... se všechno změnilo. Řekla jsem jí, že to udělám až budu mít čas, ale už na to čas nebyl. Jako obvykle jsem měla na práci jiné věci, než úklid svého pokoje. Jinak se naprosto vůbec nic nezměnilo.
Hodila jsem batoh na židli a svlékla se. Ve skříni jsem našla čisté prádlo a zamířila do koupelny. Potřebovala jsem ze sebe smít tu špínu a snad i na chvíli zapomenout. Musela jsem udělat něco jiného, než jen bloudit po domě. Ale co? Měla bych být smutná? Měla bych hystericky křičet a dovolávat se pomoci? Asi jo, ale věděla jsem, že by mi to stejně nebylo nic platné, protože… mě přemohla únava a apatie.
Proud teplé vody mě uspával ještě víc.

***

Sešla jsem dolů, čistá a uvolněná. V obývacím pokoji jsem si sedla mezi barevné polštáře a jedla ananas, který jsem prve našla v ledničce. Snědla jsem asi půlku plechovky, když se dostavila úzkost. Nechápala jsem co se stalo, kde je máma, ani proč mě tu nechala. Jedla jsem ledové kousky ovoce a po tvářích mi stékaly horké slzy. Plakala jsem tiše asi proto, že jsem nebyla schopná jakéhokoli hlasitého projevu. Křičela bych, ale stejně by mě nikdo neslyšel.
Zabořila jsem hlavu mezi polštáře a vdechovala známou, tak známou vůni. „Mami… Maminko, kde jsi?“ šeptala jsem, přitom cítila slanou chuť slz a hořkost beznaděje, která mě svírala zevnitř. „Co mám dělat?“
Nikdo mi neodpovídal. Kdo by měl?
A pak… jsem usnula.

***

Probudil mě chlad. Když jsem otevřela oči, byla už skoro tma. Nejprve jsem se vyděsila. Představa, že strávím noc ve „městě duchů“ se mi ani trochu nelíbila. Ráno jsem si přeci říkala, že se do večera vrátím do svého úkrytu v lese a na další cestu do města počkám do druhého dne.
Po chvíli zápasu s vnitřním strachem a zvažováním svých možností jsem usoudila, že vydat se teď na zpáteční cestu je stejně šílené, jako představa, že bych se šla tehdy v noci přesvědčit, co mě to tak vyděsilo. Proto zůstanu tady, zavřu všechna okna a dveře a noc strávím v obývacím pokoji na gauči. K jídlu se určitě ještě něco najde a je tu dokonce větší teplo než v polorozpadlé boudě na hromadě vyčpělého sena. Když nebudu myslet na to, co všechno je venku, budu určitě v pohodě.
Že jsem až příliš odevzdaná a ke všemu lhostejná? Možná, ale v tuto chvíli je to jediná věc, která mě drží při zdravém rozumu.
Můj plán vypadal jednoduše. Najedla jsem se a uvařila si čaj. Zkoušet, jestli funguje televize nebo rozhlas asi nemělo smysl, přesto jsem to udělala. Jak jsem předpokládala, všude bylo ticho. Jak strašně jsem si přála zaslechnout lidský hlas. Místo toho mě dostihly vzpomínky.
Proč jsem vlastně tehdy musela utéci z města? A proč se mnou nešla taky máma? Říkala mi… já vím, bylo to důležité, že se mám dostat co nejdál, že se setkáme za lesem. A pak... Mám okno. Vzpomínám si jen, že jsem vyběhla na kopec a ohlédla se. Všechny přístupové cesty do města byly ucpané. Většina lidí odjížděla ve svých autech, na kolech, nebo šli pěšky. Zahlédla jsem i pár autobusů slyšela, jak nad městem přelétávají vrtulníky a dokonce jsem viděla i koně. Byl to zběsilý útěk před neviditelným nepřítelem. Co se stalo, to jsem nevěděla tehdy a nedokáži si to vybavit ani teď. Slýchala jsem o nemoci, o útěku z měst a o smrti, ale nevěděla jsem, že to dorazilo až k nám. Nebo spíš… jsem tomu nevěřila. Vzpomínky na události staré teprve dva týdny zdají se být vzdálené – zasuté hluboko v minulosti.
Náhle mě něco napadlo. Když jsem šla dnes ráno do města, nezahlédla jsem ani jedno auto nebo jiný dopravní prostředek. Na silnicích vedoucích z města, ani v ulici, kterou jsem přišla nebylo nic, než mrtvá těla téměř dvaceti lidí. Mohli se ostatní dostat někam do bezpečí? Proč to nestihla Anie a… co její rodiče? Jsou také mezi těmi mrtvými, které jsem dnes viděla venku? Zajímalo by mě, kdo byli ti lidé, kteří tu zůstali a zemřeli, ale zjišťovat se mi to zase zrovna dvakrát nechtělo.
Z otázek, na něž mi v tuto chvíli neměl kdo odpovědět, mě rozbolela hlava. Pokoušet se na to nemyslet nemělo smysl, protože se nedalo myslet na nic jiného, než právě na tohle. Začala jsem být ráda, že jsem zůstala v domě – v relativním bezpečí. Seděla jsem po tmě v obývacím pokoji a přemýšlela, a mimochodem přišla i na to, že ať chci, nebo ne, budu muset za pár dní řešit spoustu dalších problémů. Budu muset vyjít ven a sehnat něco k jídlu. A možná bych měla z města úplně odejít.
Ale kam? Kde mám hledat lidi? Co mě ještě potká, nebo potkám já vůbec někoho? Kolik mrtvých ještě napočítám?
Zůstávat tu bude nebezpečné. Zápach rozkládajících se těl přinese strach a nemoc se rozšíří. Fakt, že jsem doteď nemyslela na nebezpečí nákazy, ať už je jakákoli, mě trápil méně, než všechny strachy posledních několika hodin. Po těle mi přeběhl chlad. Na chvíli jsem byla v pokušení rozsvítit, mojí mysli se začaly zmocňovat obrazy nehybných mrtvých přízraků, které čekaly tam venku, ale neudělala jsem to. Zhluboka jsem se nadechla a soustředila se na něco jiného. Moje myšlenky opět bloudily mezi oním dnem před dvěma týdny a dneškem.
Vzpomínám si, že jsem běžela po úzké lesní cestě. Nad hlavou mi rachotily přelétávající vrtulníky, nejspíš evakuovaly nemocnici a možná i pečovatelský dům, ve kterém pár let žila a pak i zemřela moje babička. Někde za mnou byly slyšet hlasy – asi další prchající. Další jako já. Přes les jsem se měla dostat k železnici, kde máma říkala že počká. Nemohla se mnou, nebo spíš, já nemohla s ní. Musela do práce pomoci zabezpečit laboratoř, aby se tam nikdo nedostal v době, kdy bude opuštěná. Máma byla bioložka. Pracovala na genetických úpravách obilovin. Neviděla jsem do toho, ale říkala, že to pomůže chudým zemím snad trochu usnadnit jejich přežívání. Upravené plodiny porostou i v teplejším podnebí než na jaké jsou zvyklé. Kritika, kterou jsem na takový výzkum často slýchala, nebo i četla mi přišla hloupá. Cokoli co pomůže, mělo by se zkusit, říkala jsem si a byla ráda, že máma dělá právě něco takového.
Trvala na tom, že mám jít napřed a slíbila, že se sejdeme. Vlaky odjížděly pořád, tak proč by se v jednom z nich nenašla dvě místa i pro nás?
V krku mě pálilo. Vlastně jsem ani nevěděla, proč utíkám tak rychle a hlavně před čím. Co to bylo za nemoc? Odkud přišla a na jak dlouho před ní utíkáme, to jsem nevěděla. Myslela jsem na mámu a věděla, že až se setkáme, všechno mi objasní.
Musela jsem párkrát upadnout, protože si matně vzpomínám, že jsem se několikrát na chvíli zastavila, abych si očistila kalhoty a ruce, které bolely od toho, jak se mi do nich zadíralo jehličí a drobné kamínky.
Následné vzpomínky jsou už spíše jen útržkovité. Pamatuji si například, jak jsem dorazila k železnici, ale nebyly tam ani vlaky, ani lidé a… ani máma. Možná odjela posledním vlakem dřív než jsem tam stačila doběhnout. Možná jí donutili odjet, protože bylo nebezpečné zůstat. Třeba mě vůbec nechtěla opustit, jen nedostala šanci mě hledat. To je samé možná a třeba, například a proč, ale žádné tohle slovo nic neznamená, když existuje tolik možností – tolik scénářů toho, co se stalo, co se stát mohlo a také toho, co se stát vůbec nemuselo.
Moje dohady mě ukolébaly do stavu usínání, pak do spánku plného zmatených snů.

***

Temnotu místnosti prořízl jako blesk fialový kužel světla. Ještě nic v životě mě tak nevyděsilo. Okamžitě, snad instinktivně jsem padla na zem vedle pohovky a začala se opatrně platit k oknu. Přemítání o dnech dávno minulých bylo to tam. Vrátila jsem se do reality, do stavu plné bdělosti.
Plazila jsem se po drsném koberci, cítila prach, který se v něm za ty dny usadil. Srdce mi divoce tlouklo, ale kupodivu jsem zůstala v jakémsi apatickém klidu, který mě nutil nejednat ukvapeně a nejprve zjistit, co se děje.
Venku byla už dávno tma a byla to zvláštní tma. Měsíc nesvítil, přestože by měl. Vždyť úplněk byl teprve před dvěma dny. Přes okno jsem viděla na nebi hvězdy, takže bylo jasno.
Ačkoli světla v domě normálně fungovala, na ulici nesvítila jediná lampa. Solární panely na střeše zásobovaly energií náš dům, ale bylo mi záhadou proč, když čerpají stejnou energii, nesvítí i světla venku, nebo, když jsem nad tím zapřemýšlela, i v ostatních domech?
To někdo ví, že jsem doma? To je přeci hloupost.
Opatrně jsem se doplazila až pod okno a pomalu se sunula k parapetu. Pach čerstvého nátěru okenních rámů mě lechtal v nose a to, co jsem spatřila venku, mi vyrazilo dech.
Byli tam lidé.
V první řadě mě napadlo, že hledají mě. Máma se musela dostat do jiného města a oni pak poslali někoho, kdo mě, nebo nás, protože nás tu určitě zůstalo víc, ale z důvodu, který určitě nejen mě nutil schovávat se v domě, jsme o sobě jen nevěděli, měl najít a přivést. Určitě, určitě nás tu je víc. Jejich přítomnost to dokazuje, zaradovala jsem se. Vlna energie, která se mi rozlila po těle, přinesla s sebou očekávání a naději, které jsem postrádala. Rozhodla jsem se je chvíli pozorovat a zjistit, co jsou vlastně zač.
Vojáci? Možná.
Mám vyjít z domu a jít k nim, nebo oni přijdou sem? Rozhodla jsem se, že bude lepší čekat. Kdybych měla pocit, že odcházejí pryč, dám o sobě vědět a dokud si nebudu jistá s kým mám tu čest, nemá smysl na sebe upozorňovat. Klekla jsem si k oknu, parapet dosahoval skoro do výšky mého nosu, a skryta za závěsem jsem pozorovala dění venku.
Viděla jsem hned několik postav, které chodily ve skupinkách, většinou po třech od domu k domu na protější straně ulice a z každého něco vynášely ven. Na trávníku u domu naproti našemu, leželo těch věcí hned pět. Pozorovala jsem je několik dalších minut, než mi došlo, že do domu vešli vždy dva, kteří nesli něco jako nosítka. Když se vrátili, bylo na nich vždycky… přistihla jsem se, že zadržuji dech. Bylo na nich vždycky tělo. Vynášeli ven lidi – mrtvé lidi. Nebo jen spící? Přesunula jsem se od levého k pravému rohu okna, abych viděla dál do ulice a stále dbala na to, abych byla schovaná. Všude, kam jsem ze své pozice mohla dohlédnout se dělo to samé. Lidé byli shromaždováni před svými domy.
Třetí ze skupiny čekal vždy venku a když ti dva položili na trávník další nosítka, párkrát nad nimi přejel nějakým přístrojem, možná něčím na způsob snímače. Ale co snímá? Smrt? Nebo odhadne její příčinu? Je to jako nějaké sci-fi, napadlo mě. Skrytá za závěsem jsem od toho nemohla odtrhnout oči.
Onen přístroj byl tak velký, aby se vešel do dlaně, asi oválný, to se takhle na dálko nedalo odhadnout a pokaždé, když se vznášel nad nehybným tělem, vyzařoval tlumené načervenalé světlo. Nakonec tělo označili štítkem, který připevnili na oblečení, nebo látku, která tělo zakrývala a šli dál.
Po několika minutách pozorování jsem rozeznala i zdroj fialového světla, které mě tak vyděsilo. Byla to obyčejná baterka. Jen jsem si nedokázala vzpomenout, ve kterém obchodě bych jí mohla sehnat.
U protějšího domu leželo těch nosítek hned pět. Nevím proč, ale vybavila se mi jména. David a Marie a jejich děti Lucas, Petr a Lilian. Lucas byl o rok mladší než já, Petrovi bylo třináct a Lilian teprve dva roky.
Zvedl se mi žaludek, ucítila jsem kyselou pachuť v krku. Bylo mi špatně z možnosti, která se mi tu nabízela. Ve skutečnosti to bylo víc než jasné. Sice jsem se uklidňovala tím, že nemám žádné důkazy o tom, že pod těmi hadry leží skutečně oni, ale žádná další přijatelná možnost mě prostě nenapadala.    
Skrčená pod oknem v obývacím pokoji jsem pozorovala prapodivné věci, které se děly venku. Už jsem si začínala myslet, že to co vidím opravdu nejsou mrtví lidé z nějakého důvodu shromažďováni před svými domy, když jsem zahlédla povědomý pestrobarevný kus látky. Anie, vydechla jsem do ticha místnosti a pak si rukou zakryla ústa. Ačkoli to bylo jen minimálně pravděpodobné, dalších pět minut jsem se bála, jestli mě ti venku třeba nezaslechli. Můj šepot v tíživém tichu noci vyzněl jako výkřik.
Když jsem pak byla schopná zase rozumně uvažovat, vyhlédla jsem ven. Napadla mě další věc: když jsem viděla Anii, která bydlela kus od nás - tam, kde bych jí neměla šanci zahlédnout, musela jsem přehodnotit svůj původní názor. Ne, mrtví nebyli shromažďováni před svými domy, nýbrž v této ulici.
Třetí ze skupiny se právě skláněl nad jejím tělem. Ležela na silnici pár metrů nalevo od našeho domu. Skoro jsem na ní neviděla. Z okna ve svém pokoji bych toho určitě viděla víc, ale měla jsem pocit, že bych se tam nemohla dostat, aniž by si mě někdo z těch venku nevšiml.
Jako bych mluvila nahlas. Jen co mi tahle myšlenka proběhla hlavou, zaměřila se na mě nežádoucí pozornost. Místnost zalilo intenzivní fialové světlo a já, poprvé za tu dobu uslyšela jejich hlasy. Ani nevím, proč mě to vlastně překvapilo, ale rozuměla jsem jim. Dostavila se tíseň, kterou jsem nedokázala kontrolovat. Co jsem čekala? Snad mimozemšťany? To ne, musí to mít logické vysvětlení. Jsou to lidé a pouze jen hledají ty, kteří přežili. Mrtvé shromažďují prostě proto… aby je mohli pohřbít. Jak prosté, ale proč mě to neuklidnilo?
„Tak už zhasni,“ mluvila jsem k fialovému světlu. „Stejně, jako prve. Prosím.“ Chtěla jsem vyhlédnout ven a zjistit odkud to přichází, namísto toho jsem ležela na koberci a bála se pohnout stejně jako tehdy ve stodole. Slyšela jsem, jak se venku o něčem baví, ale téma jejich rozhovoru mi jaksi unikalo. Mluvili polohlasem, jakoby nechtěli nikoho rušit a museli stát přímo u domu, protože záře z místnosti neubývalo. A pak… někdo otevřel vstupní dveře a vešel do dovnitř. Slyšela jsem, jak dveře zavrzaly a pak i těžké kroky v hale. Dostavila se panika. Dva týdny jsem neviděla člověka a teď tu byli minimálně dva, kteří mě přišli navštívit, hledat, vynést před dům a opatřit mé tělo visačkou?
Zvažovala jsem svoje možnosti. Mohla bych se teď rychle zvednout a vyběhnout z pokoje a po schodech nahoru. Co tam? Schovala bych se u sebe v pokoji a čekala až odejdou? Pokud vědí, že jsem tady, najdou si mě. Neodešli by jen tak. Mohla bych zůstat ležet a doufat, že si mě nevšimnou. Vylézt oknem by nemělo smysl, protože venku jich čeká minimálně deset a proběhnout halou dozadu, pak zadními dveřmi přes zahradu a pak pryč, to taky nepůjde. Nestihla bych to.
Zalezla jsem do nejtmavějšího kouta a čekala na to, co mělo přijít.

Kroky.
Někdo vstoupil do obývacího pokoje a zastavil se u pohovky. Věděla jsem, že v místnosti se mnou je jen jeden. Ten druhý se musel jít podívat buď do kuchyně, na zahradu, nebo nahoru. Skoro jsem nedýchala. Můj iracionální strach mi přerostl přes hlavu, překonal bariéry mého těla a obestřel mě, jako houstnoucí mlha.
Zastavil se a pozoroval zmačkané barevné polštáře na pohovce. Jakoby poznal, že na nich právě před chvílí někdo ležel, pozorně si je prohlížel a pak se začal rozhlížet po místnosti. V ruce držel baterku, kterou propátrával každý kousek pokoje. Teď… teď mě najde, pomyslela jsem si a zatajila dech. Byla jsem strachy bez sebe, ale zároveň jsem svůj strach nechápala.

Chlad.
Jako nůž mnou projel úlek z doteku čísi ruky. Byl to chladný a nepřítomný dotek, jakoby ten kdosi nečekal, že tu najde někoho naživu. Samozřejmě, že to nečekal. Pak se jeho reakce změnila. Jeho ruka ožila. Sáhl mi na čelo, pak na zápěstí a krk. Slyšela jsem jak na mě mluví, ale nerozuměla jsem mu. Musel zavolat svého společníka, protože mě najednou uchopily a zvedly čtyři ruce. Pak jsem omdlela a fialové světlo, které do té doby zaplňovalo místnost se změnilo v klidnou temnotu spánku.