Poslední česká královna byla dcerou sesazeného parmského vévody Roberta I. a Marie Antonie Portugalské. Pocházela z velmi početné rodiny, otec ze dvou manželství měl 24 dětí, z nichž mnohé byly mentálně a fyzicky retardované, a Zita byla zvyklá se o ně starat (pokud přejížděli po svých panstvích, potřebovali na to vlak se šestnácti vagony). V rodině se běžně mluvilo několika řečmi: italsky, francouzsky, španělsky, německy, portugalsky, anglicky. Absolvovala internátní klášterní školu s přísným režimem studia a s řeholnickými podmínkami.

Svatba se konala v roce 1911 a byla i s císařským leskem Františka Josefa I. (už 81letý) a s Františkem Ferdinandem d´Este. Manželé zpočátku bydleli v Brandýse a pak podle kariéry manžela na různých místech, od roku 1913, kdy se stal velitelem pluku, žili ve Vídni.

U Karla se nepředpokládal nástup na trůn, ale po Sarajevském atentátu se pro ně vše změnilo. Vypukla válka a Karel jako generál rakouské armády převzal velení v jižním Tyrolsku. Pro Zitu byla situace ještě horší, její bratři bojovali nejen na rakouské straně, ale i na té opačné, podle toho, ve které zemi žili. Zita s dětmi se přestěhovala do zámku Františka Josefa na jeho žádost, a trávila s ním mnoho hodin v rozhovorech o osudu monarchie. Koncem roku 1916 byla uherská korunovace, Karel I. měl zájem i o českou, ale vzhledem k válce k tomu nedošlo. Císař se zabýval vojenskými záležitostmi, císařovna sociálními. Zabývala se charitativní činností, jak byla od mládí zvyklá, navštěvovala raněné vojáky a doprovázela svého muže na frontě. Byla to krásná žena, ale i velmi energická a houževnatá a často ovlivňovala váhajícího manžela, který na roli císaře nebyl připravován. V roce 1917 byl učiněn tajný pokus o mírové vyjednávání se státy Dohody, který však pronikl na veřejnost. Zita, která se narodila v Itálii, byla označena za italskou zrádkyni a císař jako pantoflový hrdina ovládaný Italkou.

Koncem roku 1918 byla provizorním Národním shromážděním v Rakousku vyhlášena republika Německo-rakouská. Karel se vzdal podílu na státních záležitostech, později podepsal abdikaci kvůli rodině (vyvraždění carské rodiny v Rusku). Zita, která se cítila panovnicí z Boží milosti, pomáhala Karlovi získat alespoň Uhry, pro ni to byla povinnost daná shůry po celý život. To už byli v exilu ve Švýcarsku na základě Habsburského zákona, jímž byli vyhoštěni a jejich majetek zkonfiskován. Koncem roku 1921 po druhém pokusu získat uherský trůn byli odvezeni na Madeiru (děti o tři měsíce později), kde císař podlehl zápalu plic. Od jeho smrti Zita nosila jen černé šaty, a přes finanční problémy dokázala svou nezdolnou houževnatostí všem osmi dětem zajistit maximální vzdělání i společenské postavení. Stále se snažila o zrušení Habsburského zákona a svého syna Ottu připravovala jako následníka trůnu, protože v obnovení monarchie stále věřila. Zrušení, alespoň částečného, se dočkala, ale anšlus Rakouska k Německu v roce 1938 výhled na obnovení monarchie zmařil.

Do roku 1940 žili v Belgii, ze které uprchli přes Francii, Španělsko a Portugalsko do Ameriky. Zita s malými dětmi do Kanady, ostatní do USA. U presidenta Roosevelta, se kterým se několikrát setkala, agitovala za lepší zacházení s její vlastí, zapojila se také do charitativních akcí ve prospěch své země, neúnavně jezdila po celé Kanadě a na svých přednáškách shromažďovala potravinovou pomoc pro Evropu. Její sen, že habsburský dům bude zase hrát po II. světové válce důležitou politickou úlohu, se rozplynul, když v roce 1945 obnovila vláda platnost exilového zákona proti Habsburkům. Do Evropy se vracela několikrát, aby pomohla dohledat doklady k znovuotevření církevní beatifikace pro císaře Karla. Natrvalo se do Evropy vrací v roce 1953, žije u svého bratra v Lucembursku. Později, aby byla blíže dětem a vnoučatům, žije v klášteře ve Švýcarsku, odkud mohla aspoň vidět rakouské hory. Její syn se mohl v roce 1962 po soudním rozhodnutí vrátit do Rakouska, ale musel se vzdát nároků na rakouský trůn. Teprve v roce 1982 bylo umožněno Zitě, aby se vrátila do země i bez vzdání se nároků. A ona to zcela záměrně v den 95. narozenin svého manžela učinila. Po 63 letech exilu se vrátila již devadesátiletá do země, kterou opustila jako císařovna a vítaly ji desetitisíce lidí. Teprve nyní poprvé mohla navštívit hrob své matky a dcery, když na pohřby nesměla přijet.

I v závěru svého života byla tělesně i duševně zdravá a sledovala se zájmem dění nejen ve své početné rodině, ale i ve světě. V roce 1989 se její zdravotní stav rychle zhoršoval, ztrácela zrak až oslepla, nemohla už chodit, odmítala jídlo a přestala vnímat.

Vídeň se rozloučila ze svou poslední císařovnou velkolepě.

Její politický testament z roku 1989 zní: „Na obzoru se už rýsuje nová, sjednocená a silná Střední Evropa, která přispěje k prosperitě celé Evropy.“

A její celé jméno zní - Zita Maria Delle Grazie Adelgunda Michaela Raffaela Gabriela Giusepeppina Antonie Luisa.

Pramen: Tamara Griesser-Pečarová: „Zita, poslední císařovna“

Foto: Wikipedie