Opět jedna starší věc, a to nejenom rokem vzniku 1977, ale také tím, že na pultech Levných knih je už od roku 2007, takže žádná novinka, ale podstatné je, že se v regálech dá ještě pořád najít (nebo alespoň v Brně), a hlavně nic nezkazíme tím, když toto nenápadné dílko italské provenience s názvem Ztracená duše (Anima Persa), dostaneme do podvědomí našich čtenářů.

Na svědomí ho má režisér Dino Risi, který zfilmoval stejnojmenný román Giovanniho Arpina, Un'anima Persa. Je zajímavé, že Risi, ač jeho dominantou byly spíše celou autorskou dráhu komedie, získal největší popularitu psychologickým hororem Přízrak lásky (1981) s Romy Schneiderovou v hlavní roli. Ve stejném žánru si pluje i Ztracená duše, která sice nedosahuje dokonalého mrazení Přízraku, ale statečně tuto absenci dohání šílenstvím dohnaným až ke zvrhlosti.

Tino (Danilo Mattei) přijíždí do Benátek, kde se hodlá věnovat studiu malířství. Ubytování mu poskytnou již na první pohled podivínští teta a strýc (Catherine Deneuve a Vittorio Gassman). Kroky a křik ozývající se z podkroví ale naznačují, že v domě nebudou sami. Tino začíná pátrat a nakonec se dozvídá o šokující minulosti (potažmo přítomnosti).

Film je solidní, bizarní psycho, jak obsahem, tak i formou. Dá se rozhodně říct, že je určen především pro náročnějšího diváka. Risi se s námi moc nemazlí, nasadí pomaloučké tempo, a diváku zkousni to, jestli tě zajímá konec, nebo to vzdej, jestli z toho začínáš mít újmu. Ale ono vlastně není kam spěchat, už jen proto, že pointa je z poloviny značně průhledná, takže se na ni ani tak moc nečeká, důležité je vychutnat si ponurou atmosféru velikého odcizeného domu, za kterou by se nemusel stydět žádný mistr hororu. Velikou výhrou je zasazení děje do Benátek, po zhlédnutí si prostě řeknete, že bez nich by tento film byl úplně jiným filmem. Voda je s příběhem spjatá tragickou událostí, je tu symbolem věčnosti, a pochopitelně vizuálně slouží perfektně jako pomocník při navození zneklidňujícího pocitu, melancholie až hrůzy.

Představitel Tina je možná trochu nevýrazný, ale přesvědčivý. Buďme shovívaví, neměl lehkou úlohu, postavit se vedle v té době největších hvězd evropského filmu. Catherine Deneuve je tu samozřejmě největším lákadlem, ozdobou, a tetě Sofii vdechla život. Tato postava je zvláštní, originální. Jsou to největší překvapení filmu, kdy divák očekává, že ona bude tajit co se dá, ale opak je pravdou. Jakmile Tino rozkryje další část "hádanky," teta místo nadávání a zákazů jen přikyvuje a pronese: "Dobře, že to víš. Jednou by ses to stejně dozvěděl." Jakoby už chtěla, aby Tino vše věděl a byl klid. Což je naprosto odlišný, ale každopádně osvěžující přístup, než na který jsme u takových záhadových zápletek zvyklí.

Po skončení na Vás možná padne menší deprese, uvědomíte se smutnou, bezvýchodnou a zoufalou situaci ústředního páru, se kterou se vypořádává jak nejlíp umí, ale určitě uznáte sami, že řešení to není úplně nejlepší.

Ukázka - úvodní titulky