Už je to měsíc, co proběhl devátý ročník renomovaného (nejen) hudebního festivalu Colours of Ostrava, ve větším stylu, než kdy dříve. Když jsem se na jaře rozhodovala, zda shánět lístky na tuto kulturní událost, jednoznačné „ano“ padlo poté, co jsem zjistila, že jednou z hlavních hvězd programu je Regina Spektor, americká písničkářka ruského původu.

Plánovaný koncert znovuzrozené irské kapely The Cranberries mě jen utvrdil. Regina ani Dolores nezklamaly, jejich vystoupení skutečně patřila k vrcholům čtyř dnů nabitých hudbou. V záplavě zpěváků a muzikantů se neztratila ani Tonya Graves či Laco Deczi, oba na exkluzivní New York City stage, dále Erik Truffaz se svým Paris Projectem nebo tak trochu potrhlá skupina Mokoomba ze Zimbabwe, jimž patřila hlavní scéna nesoucí název generálního partnera festivalu, tedy České spořitelny.

 

Bylo by zdlouhavé vyjmenovávat všechny hudebníky, kteří mě svým projevem zaujali. Když se s odstupem podívám na chvíle strávené mezi více než deseti scénami, na nichž se program v podobě koncertů, divadelních představení, filmových projekcí či besed odehrával, musím říct, že nejzajímavější pro mě byla vcelku nečekaně scéna kostelní. Ať už to byl komorní půlnoční recitál Johna de Jonga s meditativní atmosférou, směs tradičních písní sefardských Židů v podání Mor Karbasi, či dojímavý koncert Iarly Ó Lionáirda, mimo jiné zpěváka skupiny Afro Celt Sound System, která ovládla hlavní stage den předtím. O největší zážitek mě obohatil poslední ze jmenovaných, irský vokální mág Iarla Ó Lionáird. V ostravském evangelickém kostele zazpíval jak a cappella, tak za doprovodu klavíru a violoncella. Právě této charismatické osobnosti budou věnovány následující řádky.   

 

Velmi mě mrzelo, že jsem si kvůli neutuchající bouřce nechala ujít koncert Afro Celt Sound Systemu, který kombinuje taneční rytmy s tradiční africkou a keltskou hudbou, jak už jejich název napovídá. O to větším překvapením bylo, když jsem na poslední chvíli narazila v programu na jméno Iarla Ó Lionáird, které jsem si do svého osobního plánu nezapsala. Ale naštěstí mi neuniklo…

 

Iarla Ó Lionáird, narozen roku 1964 v hrabství Cork, je v současnosti zřejmě nejznámějším interpretem a novátorem irské tradiční hudby sean nós, což je místní výraz pro „old style“. Kromě zpěvu starých irských písní, jemuž se věnuje Iarla, zahrnuje sean nós také tradiční tance či lidové vypravěčství. Baladické písně, pocházející často z pohanských dob, mají texty psané převážně v gaelštině. Zpěv obvykle nebývá doprovázen, je určen osamoceným hlasům „vyvolených“ jedinců. Tento starobylý způsob zpěvu vyžaduje od zpěváků určité ponoření do emocí. Písně mohou být poměrně jednoduché, ale většinou jsou vysoce stylizované a využívají složitá melismata a rytmické ozdoby, melodická linka bývá velice ornamentální.

 

 

 

Iarla vyrůstal se svými jedenácti sourozenci v malé vesničce Cúil Aodha v jižním Irsku, kde má hudební tradice silné kořeny. Tato oblast je mimo jiné spojena se jménem Seana O‘Riady, který měl v irské hudební kultuře velký vliv. Ve zmíněné vesnici vedl sbor Cor Cúil Aodha, v němž na počátku svého hudebního vývoje působil i mladý Iarla. Už od malička – zpěvu se věnoval od svých pěti let - okouzloval svým čistým hlasem a vyhrával různé pěvecké soutěže. Poprvé zpíval v rozhlasovém vysílání již v sedmi letech. Iarlovou první nahrávkou byla píseň Aisling Gheal, kterou nazpíval ve věku jedenácti let. Vyprodukoval ji Peadar O’Riada, syn již jmenovaného irského muzikanta. Iarlovi rodiče i prarodiče rovněž patřili k uznávaným zpěvákům sean nós.

 

Jak sám Iarla říká, už v deseti letech si uvědomoval, že se cítí příliš svázaný pravidly, jež s sebou sean nós přináší. Očekával od hudby mnohem víc. V šestnácti se proto odstěhoval do Dublinu. První kroky nebyly snadné, neboť většina obyvatel hlavního města měla za to, že sean-nós je něco archaického, a sólový, ničím nedoprovázený zpěv se navíc těžko uplatňoval. Iarla byl dokonce rozhodnutý vrátit se zpět do rodné vesnice, akordeonista Tony McMahon, s nímž Iarla v té době spolupracoval na jeho live desce Aislingi Ceoil, ho však přiměl zůstat.

 

Roku 1989 byl hostem irského hudebního pořadu The Pure Drop, který vysílala televize RTÉ. V témže roce si Iarla koupil nové album Petera Gabriela s názvem Passion, jež bylo prvním vydaným počinem značky Real World Records. Osloven vizí začínajícího vydavatelství, Iarla nepochyboval o možnosti uplatnění svého umění a napsal Peteru Gabrielovi, majiteli společnosti Real World, která je dodnes zaměřena výhradně na produkci world music. Gabriel mu za nějaký čas zavolal a pozval ho do svého studia (Real World Studios) na jeden z nahrávacích týdnů. Tam ho požádal o spolupráci producent Simon Emmerson, který stál za rodící se skupinou Afro Celt Sound System. 

Následný celosvětový úspěch tohoto originálního projektu, k němuž neodmyslitelně patří podmanivý hlas Iarly Ó Lionáirda, přinesl tomuto zpěvákovi možnost natočit u Real Worldu také písně ve stylu sean nós, které jsou jeho vlastním, niterným vyjádřením. V roce 1997 tedy vyšlo v produkci Michaela Brooka album The Seven Steps to Mercy, jež uvedlo tradici sean nós do moderního kontextu. Mystickou atmosféru dotváří ambientní hudba, syntezátorové zvuky dud, smyčců či perkusí, jež odpovídají hudební produkci konce 20. století. Ačkoliv nahrávky využívají navíc novodobou techniku a uměle naprogramované zvuky, Iarla je stále přesvědčen, že jeho hudba je pravým vyjádřením sebe sama. V následujících letech vyšly další dvě sólová alba – filmové I Could Read the Sky (2000) /viz níže/ a Invisible Fields (2005), jež bylo deníkem Irish Times zvoleno za nejlepší folkovou nahrávku roku 2006.

Ještě doplním, že s multikulturním uskupením Afro Celt Sound System, kde dále působí například James McNelly či Johnny Kalsi, natočil sedm alb - Volume 1: Sound Magic (1996), Volume 2: Release (1999), Volume 3: Further in Time (2001), Seed (2003, toto CD vyšlo pod zkráceným názvem Afrocelts), remix album Pod (2004), Volume 5: Anatomic (2005). Zatím poslední, výběrové album Capture: 1995-2010 mapuje vývoj Afro Celt Sound Systemu od jeho vzniku až po současnost.

Iarla Ó Lionáird rovněž zkomponoval a nazpíval veškerou hudbu k filmu I Could Read the Sky režiséra Nicholy Bruceho, kterého Ó Lionáirdova tvorba velmi zaujala. Toto drama bylo natočeno v roce 1999 v irsko-britské koprodukci. Je založeno na novele, jež vypráví o irských imigrantech ve Velké Británii, kam unikli kvůli diaspoře v USA. Iarlovy písně se objevily i na soundtracích k filmům The Gangs of New York či Hotel Rwanda. Dále spolupracoval například se Sinéad O’Connor, Liamem Ó Mirthilem nebo s dublinským souborem Crash Ensemble. Podle informací na oficiálním webu www.iarla.com právě pracuje na novém albu společně s kytaristou, skladatelem a producentem Leo Abrahamsem.

Iarla získal titul B.Ed v oboru literatura na Carysfort College v Dublinu a sedm let učil na základní škole. V roce 2003 dokončil studium etnomuzikologie na univerzitě v Limericku a byl mu udělen titul MA. V současnosti žije v hrabství Kikenny se svou ženou Eimear a třemi dětmi. Ve svém domě si zřídil nahrávací studio.

 

Ani pro české publikum není Iarla Ó Lionáird zcela neznámým. Vystupoval na festivalu WOMAD v Praze, jako host zpíval na albu kapely Čechomor z roku 2005 Co sa stalo nové a letos v červenci, jak už bylo zmíněno, jsme jej mohli slyšet na Colours of Ostrava 2010.