Ostravská produkce Letních shakespearovských slavností přispěla letos nastudováním klasické tragikomedie Romeo a Julie. Společnost PaS de Theatre, která místní verzi slavností pořádá, spojila tvůrce z pražských i ostravských divadel. Cíl předvést neotřelou verzi této notoricky známé hry se jim ale povedlo naplnit jen napůl.

Grafitti a krinolíny

Režisér Pavel Šimák měl zjevně ambice obohatit hru o nějakou aktualizaci, což dokázal mj. i volbou méně známého překladu Jiřího Joska, ale jako by si nebyl úplně jistý, jak k ní přistoupit. Nesoulad kulis a kostýmů, ale i nejednotnost celkového pojetí jsou hlavními vadami nastudování.

Mírné rozpaky vzbuzuje už využití-nevyužití scény Davida Baziky. Prvotní nápad postavit zeď, která bude vysouváním různých komponentů a posouváním závěsů hrát chvíli palác, chvíli veronské náměstí a pak zase intimní prostory Juliiny ložnice, byl dobrý. Opatřit ji výrazným grafitti by také nebylo špatné – pokud by ovšem ve hře mělo nějaký význam. Nakonec, utkávají se spolu dvě znepřátelené party teenagerů, které se klidně mohou sprejování věnovat. Tento motiv nakonec ale hra neprodá, kulisa tak bohužel působí poněkud samoúčelně a divák půlku hry marně čeká, kdy se z toho něco vyklube. Kromě zdi už je na scéně jen jakási krabice ve stejném vzhledu, představující podle potřeby lůžko, stupínek nebo hrobku.

Stejně nejednoznačné jsou i kostýmy Elišky Zapletalové. Některé postavy, především mladší, a hlavně oba titulní hrdinové, mají na sobě současné, jen mírně stylizované oblečení. Julie nosí krátké sukénky a tílka, Romeo má černé džíny se zvýrazněným rozkrokem. Rodiče a šlechtici se pohybují taktéž ve stylizovaných oděvech, tentokrát ale inspirovaných historickými kostýmy, včetně předimenzovaných krinolín a ozdob hlavy. A nakonec služebnictvo – ti nosí nápodobu středověkého oblečení, která je po Česku často k vidění na populárních řemeslných trzích. Rozdílnost kostýmů měla zřejmě naznačovat odlišnost mladé generace od generace rodičů, nicméně i tento motiv zůstal herecky a dramaturgicky nevyužit, ke konfliktu generací nedojde.

Při práci s herci se režisér potácí od snahy o moderní projev, přiblížení se běžné civilní mluvě a stírání shakespearovského verše, k vznešené recitaci. Rozdíly ale neslouží k charakterizaci postav, jsou totiž zcela nahodilé.

Ukňouraný Romeo a frackovitá Julie

Kvůli tomuto režijnímu pojetí pak hlavní postavy působí hodně nejednoznačně. Romeo je ukňouraný bolestín, kterému chybí vášeň, Julie zase zejména na začátku rozmazlený fracek, který se neumí vyrovnat s nově objevenou láskou. To je v souladu se Shakespearovým textem, nakonec, oba milenci byli ještě děti, sympaticky současný přístup ale kazí to, že oba náhle, bez nějakého vývoje a příčiny, přechází od dětinskosti k dospělé vyzrálosti a zase zpět.

To je ale vina režijního vedení, nikoli herců. Ti se svých úkolů zhostili na dané podmínky dobře. Pokud pomineme ostré přechody charakteru, jsou dialogy i monology obou hlavních představitelů opravdu působivé, oba se dokázali přesvědčivě vcítit do pocitů rozervanosti mezi láskou k rodině a milovanému partnerovi.

O něco lepší a přirozenější byla Tereza Dočkalová jako Julie, Marek Holý v roli Romea mohl přece jen přidat více citů. Slušný výkon odvedl Jan Hájek jako Merkuzio, nad kterým se po celou dobu i během vtipkování vznášel stín smrti, i když scénu umírání mohl procítit poněkud víc. V roli chůvy se vyřádila Jitka Smutná, která jako jedna z mála svým hereckým projevem vystupovala z řady. Zapamatovatelný byl také Tomáš Dastlík v roli Parise, ale spíš proto, že ho podal až parodicky, jeho legrační figurku tak nikdo nemůže brát vážně. Roli otce Lorenza dodal důstojný klid Jiří Sedláček. Jeho mnich se vedle bylinkaření věnoval také hře na klarinet, což podtrhovalo atmosféru scén.

Zajímavým nápadem byla i dvojice hudebníků přímo na pódiu, která v určitých chvílích dokreslovala dění na scéně.

Vana místo hrobky

Co se nepovedlo, byly závěrečné scény s Julií v hrobce. Místo do rakve ji totiž uložili do už zmiňované bedny, kterou naplnili vodou, Julie tak vypadala jako ve vaně. Smysl tohoto prvku  zůstal nejen pro mě tajemstvím. Ze stejně neznámých důvodů se také Julie neprobodla, ale podřezala si žíly, vypuštěn byl závěrečný monolog Julie a smíření obou rodů. Hra tak skončila sice dramaticky, mlčenlivou sebevraždou Julie za doprovodu působivého chorálu, ale bez závěrečné katarze.

Pocity tak zůstávají rozporuplné. Na jednu stranu sympatická snaha o změnu navyklého přístupu, na druhou ale zbytečná nedotaženost nápadů. Vtírá se pocit, jako by šlo o pouhý pořad sestavený na zakázku, podobně jako např. vystoupení pro firemní oslavu. Profesionálně, ale bez osobního zaujetí pro věc. Což je u nádherného Shakespearova textu jistě škoda.