Kultura, kulturní akce a události - Kultura21.cz - Rozhovor s Martinem Strankou - software je jen katalyzátorem oka fotografa

Reportáž, recenze
Roztočené Šivovo kolo života V neděli 29. 1. v pražském divadle ABC se odehrála premiéra výjimečného a originálního tanečně-audiovizuálního představení Šivovo kolo života. Projekt, na kterém se zápalem pracovala skupina skutečných umělců bezmála dva... Celý článek...

Přečtěte si
Velikonoční tradice ožívají v Jílovém u Prahy Kam vyrazit s dětmi na velikonoční výlet? Do Jílového u Prahy! Regionální Muzeum v Jílovém u Prahy připravilo na období Velikonoc ideální kulturní koktejl pro celou rodinu: trocha poučení, trocha... Celý článek...

Zajímá vás
film recenze divadlo literární výstava hudba kniha soutěž praha festival reportáž historie 2009 koncert rozhovor režisér brno jiří muzeum album spisovatel kavárna kapela filmy david galerie petr umění knihy herec fotografie představení národní palác literatura premiéra skupina jazz wave drama divadelní zpěvák filmový režie komedie karel akropolis music pavel

Rozhovor
Jiří „10“ Sedláček : „Jsem mistr jednoho převleku a dvou klobouků.“ Vyškovská skupina Dark Gamballe podle odpočtu na jejich webových stránkách něco chystala. Co, se sice z tohoto rozhovoru nedozvíme, ale spoustu zajímavých informací ano, a to přímo od frontmana skupiny... Celý článek...

Rozhovor s Martinem Strankou - software je jen katalyzátorem oka fotografa

Výtvarné umění
Autor: Šárka Ševčíková
Sobota, 10. červenec 2010

V Česku je znám-neznám, ale na zahraničních webech zabývajících se fotografií s ním najdeme spoustu rozhovorů nebo článků, které rozebírají jeho tvorbu. Martin Stranka je u nás stále trochu nováčkem. Možná i proto, že se trochu vymyká laickému pohledu na pěknou čistou fotografii. Přesto všechno musíme uznat, že jeho konceptuální fotografie vás zaujmou natolik, že je jednoduše nevymažete z mysli. Rodák z Litoměřic Martin Stranka „to má v oku“ a svůj talent jen potvrdil výstavou MONO.

Nedávno skončila výstava Vašich fotek v pražské The Icon Gallery. Jak ji hodnotíte?

You Crashed In The Clouds

Výstava dopadla velmi příjemně. Musím říct, že za pomoci mých přátel jsme výstavu dovedli od úžasné vernisáže až do zdárného konce po třech měsících. Na vernisáž dorazilo přes 200 přátel, známých i neznámých. Byl to nádherný večer. Výstavu zhlédlo více než 5 tisíc návštěvníků, od kterých přicházely pozitivní ohlasy na mail, telefon a dokonce i psanou formou.

Bylo příjemné zjistit, že lidé stále dokáží vnímat fotografii ve své vlastní podstatě a že dokáže až tak pohnout s lidskou myslí. Z návštěvní knihy jsem se dozvěděl, že na výstavu přišli lidé ze všech koutů světa, čemuž určitě pomohla šikovná poloha galerie, která se nachází několik desítek metrů od Václavského náměstí.

Plánujete další výstavy v Česku?

Co se týče dalších výstav po České republice, momentálně je několik aktivit v jednání, spíše ze strany různých projektů, kolektivních výstav nebo zájemců. Čistokrevná monografická výstava prozatím není, ale rád bych výstavu MONO ukázal i na jiných místech v Čechách. Vždy jde ale o časově velmi náročnou záležitost a nyní se mi toho volného času tolik nedostává.

And I Keep Falling

Našla jsem s Vámi spoustu rozhovorů, obvykle však na zahraničních portálech. Nemyslíte, že se Češi příliš drží mainstreamu a ne tak známým umělcům nedávají tolik prostoru?

Četnost rozhovorů na zahraničních webech, portálech nebo médiích je velká. Nemůžu si stěžovat. Ale proč se Češi „bojí“, to je otázkou. Jsem opravdu patriot každým coulem, ale někdy si říkám, že Češi mají radši klasiku a opravdu čistou „nedotčenou“ fotografii. Lidí, kteří experimentují s fotografiemi je vcelku málo.

Bohužel se na českých webech velmi často setkávám s názorem, že pokud sáhnete do fotografie softwarem, už to není fotografie. Myslím, že čeští fotografové jsou příliš opatrní a jdou až moc mainstreamovou cestou nejmenšího odporu. Já jsem vždycky šel svou cestou, i když jsem dřív neustále narážel na „zajeté koleje“ ostatních. Nevzdal jsem to a snaha přinesla ovoce, za což jsem vděčný a stále pokorný. Nefotím to, co se očekává a co by se prvoplánově mělo líbit. Jen se snažím zhmotnit mé neustálé sny, vize a představy.

Between Light And Nowhere

Četla jsem, že jste se dostal k fotografii relativně před nedávnou dobou. Nikde jsem se ale nedočetla, co Vás vedlo k nákupu prvního foťáku. Co vede člověka k nákupu ne právě levné zrcadlovky bez předchozích zkušeností s focením?

V jednom rozhovoru pro londýnskou galerii jsem toto uváděl. K nákupu prvního fotoaparátu mě vedla právě asi čtyři roky stará životní událost, která změnila můj postoj a pohled na lidský život jako takový. Přišel jsem o jednoho z nejbližších lidí a stále jsem nevěděl, jak z této cesty sejít a vyrazit novým směrem. Nevím proč, ale sáhl jsem po koupi fotoaparátu a své pocity začal převádět na papír.

Je až trochu zvláštní, že jsem se až tolik nehledal ve stylu, který mě bude bavit a uspokojí mě. Mnoho lidí pátrá a zkouší přes různá témata až dojdou k jednomu, kterého se drží. Já jsem hned začal fotit monotematické a emotivně zabarvené fotografie. Vždy s podtextem člověka a jeho bytí zde. Vztah člověka jako jedince vůči prostoru, který ho obklopuje.

Don´t Bring Me Down

Vznikají Vaše fotky vždy pod vlivem určité nálady, nebo prostě a jednoduše přijdete domů, popadnete foťák, případně sednete k počítači, a pustíte se do práce kdykoliv?

Musím říct, že jsou měsíce, kdy nedokážu zplodit jedinou fotografii. Pak přijdou dny, týdny nebo měsíce, kdy cítím vnitřní disharmonii. A to jsou přesně ty momenty, chvíle, kdy skoro až mechanicky beru do ruky fotoaparát a vyrážím fotit. Neumím bohužel fotit kdykoliv. Proto i komerční aktivity jsou pro mě náročnější, protože jsem stále člověk tvořící na základě pocitu nebo nálady, což nelze tak dobře časově ovládat.

Kdy se ze zábavy stane zaměstnání? Narážím na to, že své fotografie prodáváte. Dá se jejich prodejem uživit? A pokud se jimi živíte, nestává se ze záliby povinnost?

Na tuhle otázku se snažím najít odpověď i já sám. Kdy se vlastně stává z člověka profesionál? Je to tehdy, když člověka živí už jen focení? Stává se člověk profesionálem, když fotografii vystuduje? Je to chvíle, kdy člověk tvoří dokonalé fotografie, které se prodávají? Netuším, sám opravdu nevím.

I Was Falling High

Je příjemné vědět, že se lidem okolo vaše fotografie líbí. Ještě hezčí, když se najdou lidé, kteří jsou ochotni do vašeho umění investovat finance. Převážná část mé tvorby je stále artového zaměření než cílené komerční projekty. Proto focení nevnímám jako povinnost, ale jako svět, ve kterém nacházím klid a rovnováhu. Nechtěl bych nikdy dojít do fáze, ve které by se fotografie stala rutinou a plochou prázdnou povinností.

Kolik procent z Vašich fotek tvoří práce s Photoshopem?

Velmi častá otázka v rozhovorech. Někde jsem se o sobě dokonce dočetl, že tvořím fotografie bez zásahu Photoshopu. Není to pravda. To jsem nikdy neřekl. Stále tvrdím, že software je jen pomyslným katalyzátorem myšlenky, světla a oka fotografa. Je to součást celého procesu – od prvotního nápadu, přes realizaci až po výslednou úpravu.

Mám-li poodkrýt své fotografie, pak je zde vždy základ 80-90 % fotografie a ten zbytek jsou částečné úpravy – selektivních barev, křivek, úrovní, vytažení světel, stínu, saturace, atd. A navíc vždy říkám, umělé rozboření perspektivy. To dodá fotografii vždy takový snový a surrealistický vzhled. Neumím si představit fotografii bez jediného zásahu.

Co nebo kdo Vás inspiruje?

Vím, že to bude znít jako otřepaná fráze, ale já to risknu. Život samotný. Nemůžu říct, že život jako celek, ale jistě všední momenty, které spíš lidé už tolik nevnímají.

Rejected

V Jednom rozhovoru jsem odpovídal na otázku, co mě dělá šťastným. Zpětně když jsem ho četl, došlo mi, že to je právě to, co mě inspiruje. Vzpomínám si, že jsem popisoval místnost. Místnost se starými záclonami dlouhými až na zem, skrze které dopadají poslední sluneční paprsky na podlahu. V tomto světle poletují zlatavé kousky prachu. Oni ani nepoletují, skoro jako by se vznášejí na jednom místě. To jsou okamžiky, na které se dokážu dívat po celou dobu. Neuvěřitelně nabíjí mou mysl zapadající protisvětlo, zapadající slunce, levitující předměty, ale třeba i lidé.

V mnoha mých fotografiích můžete spatřit společný rys – tím jsou lidé, kteří jako by poletují pár centimetrů nad zemí. Když tak přemýšlím, vnímám z toho tu lehkost a možnost oprostit se od těch materiálních hodnot. Třeba toto mě inspiruje.

Existuje nějaký fotograf, jehož díla obdivujete?

Určitě. Inspirace je jedním z hlavních hnacích motorů. Dodnes obdivuji tvorbu Robert & Shana Parkeharrison. Je to jeden velký sen, jedna nekončící fantazie.

Jak se podle Vás pozná dobrá fotografie?

Otázka je, co je definice dobré fotografie. Komentáře typu, že jen ostrá fotografie je dobrá a tak dále, to neuznávám. Vždy jsem šel cestou, že dobrá fotografie dokáže člověka zastavit.

They Taught Me How

Znáte ten pocit, když jdete po ulici a vnímáte vizuální vjemy na každém kroku? Vnímáte několik desítek či stovek podnětů okem v každém momentu. Pak ale narazíte na vjem, který sám o sobě zastaví vaše kroky. Zkrátka stojíte na místě a jen upřeně sledujete tu scenérii. Stejně tak vnímám kvalitní fotografii. Ať už vás zastaví z důvodu negativních nebo pozitivních pocitů, splnila svůj účel, dokázala pohnout lidskou myslí a zastavit vaše kroky.

Dá do pohybu vaši představivost a naopak zastaví fyzično – tak asi vnímám dobrou fotku.

A obvyklá otázka na plány do budoucna...?

Jsem v tomhle skromnej – chtěl bych do budoucna stále nacházet ve fotografii ten svět, který mě natolik pohltil. A pokud se v těchto fotografiích najdou i lidé, kteří s nimi přijdou do kontaktu, budu jen rád.

Všechny fotografie naleznete v připojené fotogalerii ve větším rozlišení. Úvodní fotografie nese název "More Than This". Více jich najdete na stránkách www.martinstranka.com.

Fotogalerie

lien vers l'image martinstranka001.jpg lien vers l'image martinstranka002.jpg lien vers l'image martinstranka003.jpg lien vers l'image martinstranka004.jpg lien vers l'image martinstranka005.jpg lien vers l'image martinstranka006.jpg lien vers l'image martinstranka007.jpg

Portrét redaktora Šárka Ševčíková

Šárka se narodila v roce 1984 ve znamení ryb a protože voda nepatří mezi její kamarádky, pohybuje se raději po souši. Někdy studuje, jindy přemýšlí, kam dál, občas jde proti proudu, jindy se jím nechává unášet. Její největší záliby se však nemění. Jsou jimi zájem o kulturu a objevování dosud nepoznaného. Pro Kulturu21 chce psát především články o literatuře, ale ráda navštíví i svět filmu.