Filharmonie Brno v loňském roce omladila svůj vizuální styl a její nový maskot – psík Lumír – nyní zve na „klasickou hudbu pro každého.“ Lumír ale očividně nepohrdne ani kvalitním jazzem, což dokázal koncertním předvedením Gershwinovy opery Porgy a Bess, jehož jednoznačnou hvězdou se stal americký zpěvák Lee Andrew Davison. UVNITŘ FOTOGALERIE.

Ačkoliv zpěvák a muzikolog Lee Andrew Davison pochází z amerického státu Oklahoma, od roku 1991 žije v Praze, kde spolupracuje s mnoha muzikanty z okruhu jazzové scény, ale širšímu publiku patrně znám není. Tím větší překvapení vyvolalo jeho charisma, noblesa a naprostá profesionalita, se kterou bavil publikum v první části večera jako interpret tradičních černošských náboženských písní počátku minulého století. V té druhé se zhostil mužského partu jazzové úpravy opery Porgy a Bess, jež vznikla v padesátých letech pod taktovkou Russella Garcii pro Ellu Fitzgeraldovou a Louise Armstronga.

Aranžmá černošských spirituálů se ujal kontrabasista a skladatel Vít Fiala a společně s pianistou Radimem Linhartem a bubeníkem Janem Linhartem utvořili jazzové kombo, které si na pódiu s afroameričanem Davisonem bez problémů porozumělo. Ať už to byl Leeův výtečný vokál v písních Were You There When They Crucified My Lord nebo Lord, I Want to Be a Christian in My Heart či klavírní sóla Radima Linharta, brněnské publikum bylo jednoznačně spokojené. Jen mohlo častěji ocenit potleskem Linhartova sóla, abonenti filharmonie tleskají uprostřed skladby s mírnými rozpaky.

V interpretaci písní s náboženským poselstvím byl Davison neuvěřitelně autentický – sám v dětství zažil rasovou segregaci na jihu USA a v prostředí spirituálů a gospelů vyrůstal, a tak rozumí touze po lepším životě, vtěsnané do jejich melodií a textů. Folklor černých Američanů z okolí delty Mississippi stvořil nejen spirituály, ale i blues, jazz a gospel, což jsou žánry, které platí za základ téměř veškeré současné populární hudby. Proto, i když všechny skladby neznáte, vnucuje se pocit, že ty nápěvy a rytmické postupy už člověk někde slyšel. Není divu, tohle jsou totiž stavební kameny, ze kterých čerpá populární hudba od sedmdesátých let, ne-li déle.

Do svého setu zařadil Davison i Čechům známější skladby s živějšími rytmy a pozitivním nábojem jako Down by the Riverside, Oh When the Saints či Give Me That Old Time Religion. Poté, co promluvil k publiku svou nedokonalou češtinou, vysloužil si mohutný aplaus. Ocenil, že může zdejším posluchačům předvést hudbu jemu nejbližší,  a že se mu dostává takového ohlasu.

Koncertní výběr z opery Porgy a Bess celý večer nepokryl, tvořil až jeho druhou, samostatnou část. Lee Andrew Davison vyměnil sako a na pódium si přivedl mladou jazzovou divu Barboru Řeháčkovou-Mindrinu. Připojilo se i brněnské filharmonické těleso pod vedením Jakuba Kleckera, a trumpetista Václav Týfa, aby společně rozehráli první skladbu It Ain’t Necessarily So. Krom jiných půvabů předvedla Barbora bezchybný zpěv buď v duetech s Davisonem (I Got Plenty O’Nuttin’, Summertime) nebo sólových partech (I Want to Stay Here, My Man’s Gone Now). Oba tak postupně odvyprávěli střípky příběhu o lásce mezi beznohým žebrákem Porgym a dívkou Bess, odehrávajícího se ve dvacátých letech minulého století v Jižní Karolině.

Filharmonie Brno svým nastudováním opery Porgy a Bess v orchestraci Víta Fialy (speciálně připravené pro tento večer) ukázala, o jak flexibilní a živé dílo se jedná. Její melodie se za více než sedmdesát let od prvního uvedení neomrzely, navíc aranžmá Russella Garcii můžete přehazovat jako skládačku, vypouštět nebo přidávat skladby, a to bez ztráty desítky.

Dramaturgicky odvážnějšímu programovému cyklu brněnské filharmonie Netradiční abonmá se podařilo předvést v moravské metropoli tuto verzi Porgy a Bess vůbec poprvé. Nezbývá než litovat, že projekt se přes značný úspěch dočkal pouze dvou repríz, které byly dlouho dopředu vyprodány. Ale co hlavně – Lee Andrew Davison svým výkonem přesvědčil, že v českém rybníku kvalitních mužských jazzových vokálů neplave jen jeden jediný kapr.

PORGY A BESS
(Lee Andrew Davison, Barbora Řeháčková-Mindrinu, Václav Týfa, Vít Fiala, Radim Linhart, Jan Linhart a Filharmonie Brno, dirigent Jakub Klecker)
26. 2. 2010, Brno, Besední dům

Úvodní fotka: Alena Šustrová

Fotogalerie: Marek Procházka

Portrét redaktora Petr Obrovský

V podstatě pan Nic. Již dvě desetiletí objevuje svět, absolvent Klasického gymnasia v Brně, Jiří Černý internetového věku. Mezi jeho největší dosavadní sportovní úspěchy patří natržená slezina a zlomená pravá klíční kost. I proto se dal na tvorbu. Cestuje napříč hudebním spektrem. Funk, soul, (acid) jazz, blues, groove, pop, alternativa, fúze, syntéza. Jeho snem je umět psát verše, rozumět notám a hrát na piano. Ani jedna věc se ale na ekonomické fakultě neučí. A tak o hudbě píše.

Komentáře (0)

Napište komentář

Jméno

Email

Název

Komentář

menší | větší

Opište zobrazená písmena

Přidejte komentář