| Zápisky cestovatele: Norsko - 13. a 14. den |
|
|
|
Ostatní
Autor: Petr Havlíček Středa, 11. listopad 2009  Den 13. Je jedenáct hodin večer, venku je ještě dost světla, ale už jsem unavený a brzo půjdu na kutě. Dnes jsme podnikli tůru, kterou dle všeobecného mínění musí projít každý Nor alespoň jedenkráte za život; vypadalo to však, že tato povinnost náleží českému plemeni, kteří zde byli viditelně v převaze. Místo se nachází v národním parku Gjendesheim u rozlehlého klidného jezera Gjende. Zde jsme nastoupili do lodičky (100NOK/os) a nechali se dovéźt do počátku naší osmihodinové túry do Mumurubu.
Túra sama se táhne po hřebenu hory lemující jezero, převýšení se uvádí až 1000m. V jednom místě se stezka zužuje natolik, že po pravé ruce vidíte bleděmodré jezero Gjende a po levé tmavě modrou plochu jezera Bessegen nacházejícího se o 400m výše jak první. K výšlapu můžete zvolit dvě možnosti. Buď se dáte do Mumurubu dovézt lodičkou a pak se dáte stezkou, která se pomalu, zato vytrvale táhne nahoru, aby těsně před koncem túry začala strmě klesat (v jedné chvíli musíte dokonce použít rezavějící řetěz vpravený do skály, abyste mohli slézt po plochém kameni). Můžete to však obrátit a nejprve si vyjít horu, nazpět pak lodičkou – pokud ji ovšem stihnete, poslední odjíždí v 16:45.
Slunce nám v první půli přechodu krásně svítilo, vítr se objevil až na vrcholku hory, kudy se vinula úzká stezka; teplota asi 20˚C. Na vrcholu hory jsme též přecházeli přes pro našince nebezpečné místo, to když na stísněném hřebenu prašná cesta zmizela a na jejím místě se objevily pouze kameny – museli jsme dokonce na všechny čtyři. Pro nás baťůžkáře, se jednalo o celkem příjemné zpestření, pro túristy s krosnami o namáhavou a obtížnou cestu.
Vegetace nebyla kolem vidět skoro žádná, pouze mechy a lišejníky; skoro jako měsíční krajina. Na „kopečku“ za jezerem byly vidět splazy. Zajímavé též bylo vidět psa, rasou husky, který přes kamenitou cestu lehce šlapal a který byl obtížen brašnami, jaké si cyklisté dávají dozadu nad kolo. Mimoto, Norové, alespoň co jsme měli možnost spatřit, jsou zvyklí i na náročné pochody brát si s sebou psi jakékoliv velikosti. I na nejvyšší hoře Norska jsme viděli jednoho jezevčíka.
Nyní spíme u hlučnější rychle tekoucí řeky na borovicových šiškách, které pod naší vahou stlačují trávy pod námi.
Den 14.
Již je půlnoc, prší a když neprší, lítají kolem nás dobře organizovaná hejna komárů, jak by to byli ptáci a my stromy s chutným ovocem. Zítra bude túra, jak dlouhá, to nechť rozhodne stále se zhoršující počasí. Nyní je kupříkladu 14˚C, nad hlavou mám barvu nepravidelně vlhké, tmavě modré celty.
Přeji dobrou noc a mnoho provoněných suchých nocí.  Je mu 21 let. Pochází z Prahy. Studuje Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. Mezi jeho záliby patří čtení a občas i psaní. Pro magazín Kultura21.cz píše hlavně články do sekce literatura a divadlo. Související odkazy:
Komentáře
(0)
|
Směrem k našemu cíli, kde zamýšlíme uvidět pižmoně, kteří se v tomto parku často vyskytují, měli jsme jen jednu zastávku – dřevěný kostel v městečku Vågå (čti Vogo). Ten sice nevyniká původní architekturou, ba dokonce ho nezdobí ani tradiční draci s otevřenou tlamou a vypoulenýma očima, zato jde o kostel, který je stále k náboženským službám využíván, což je u sloupových kostelů, kterých je 29, věc ne sice ojedinělá, přesto však výjimečná. Vnitřek je celý ze dřeva, jak jinak, ale k vidění jsou i napolo zakryté nevzhledné dráty el. vedení, nepříliš vyvedené barevné obrazy a taky jistě velmi praktické teplomety na nohy pod každou lavicí. Z původního stavení toho na pohled zbylo jen poskrovnu. Neodolal jsem však a za 50NOK koupil jsem si šindel pocházející z doby někdy mezi 16. až 18. stol. Má zápach stejný jako kostel samotný stojící uprostřed hřbitova – prach a čmoud.
| < Předch. | Další > |
|---|
|
