V Horce nad Moravou založil Otto Bébar malé království. Jeho palác není poset drahokamy, neskví se diamanty, ale skýtá umělecké jmění v podobě keramiky, obrazů, objektů, roztodivných materiálů a nalezených předmětů. Palác, jemuž kraluje, je obklopen energickou přírodou, pro něj silnou inspirací a zdrojem rozjímání o materiálním i duchovním životě. Výsostné myšlenky, meditace nad smyslem tvorby a lidského bytí vůbec. I tato skutečnost je cítit i z jeho tvorby.

Bébarovi je příznačná skromnost. Raduje se z toho, co má. Čerpá z původního, čisté esence přírody. Vytváří vlastní prostředí. Nenapodobuje. Bez mávnutí kouzelného proutku promění kousek dřívka či odhozený pásek oceli ve snovou skulpturu, dovádivě rotující i poklidně rozjímavou. V kamínku či větvičce hledá skrytá poselství. Pitvá jejich estetiku a materiálovou strukturu. Nachází nové vazby, významy a principy. Divákovi předkládá obrazy plné abstraktních tvarů- kruhů, linií, křivek a temné barevnosti. Ovšem proč autor upadá zbytečně a v takové intenzitě do ponurosti? Proč se uzavírá se ve svém smutku? Vždyť přece právě ona příroda je plná života, proto se z ní radujme!

Záhadnost maleb tkví v technickém provedení. Svérázné tvary a plochy působí jako by byly otištěny z matric, na nichž byla nanesena barva. Vznikají smyslné struktury. I přes plošné provedení působí obrazy mnohdy neobyčejně plasticky. Tímto přístupem se přibližuje k sochařské práci. Propojení dvou rovin je velmi sympatické.

Otto Bébar reflektuje přírodu i ve svých sochách. Miluje dřevo. Pohrává si s ním. S douškem fantazie získává podivné tvary asociující krajiny, imaginativní zhmotněné představy o floře.

I přesto, že v autorových intencích dochází ke spojení rozumové konstrukce s hlubokým citem a emocemi, první složka výrazně dominuje. Inspirace přírodou a odtud čerpající uvolněnost se mnohdy vytrací. Dílo působí naopak sevřeně a chladně. Drží si velký odstup od vnímatele a popravdě řečeno - mladého diváka a milovníka současného umění nemá téměř šanci oslovit. Chybí jakási ,,atraktivita“. Skutečnost, čím tenhle autor přispívá a posunuje výtvarnou scénu kupředu. Umělec, který zaplní galerii svými díly, by si měl do ranečku přibalit nejen buchty, ale i ,, atmosféru“ tak, aby divák na chvíli pozapomněl na prostředí galerie, a v tomto případě se alespoň na malý moment ocitl ,,v lese“, uslyšel šum listí a zpěv ptáků.

Autorův pomyslný genius loci tady bezcitně chybí. Možná na úkor kvantity ,,vypěstovaných maleb a objektů“.

Otto Bébar působí poeticky, přesto ve značné míře prezentuje konzervativní tvář. Škoda. Často má velmi slibně rozehrané výtvarné okamžiky. Ale stále ne natolik, aby oslovil mladé publikum. Ve výsledku se o to snad ani nesnaží. Člověk mu to ale nemusí zazlívat. Za zmínku stojí i instalace exponátů. Působí tak trošku jako neurovnaný dětský koutek. Barevné objekty jsou nesymetricky a velmi záhadně rozmístěny.

Na druhé straně olomoucká scéna může stejně dál vrnit blahem. Nic kontroverzního se neděje, proto se na sebe libě usmívejme a buďme spokojeni. Příběh končí ,,happy endem“. Nakonec, kdo stojí o špatné konce?