v Pop music od Lenka Kosztolányiová, 24-05-10 20:13
| Neviditelný svět Tomáše Lišky |
|
|
|
Rozhovory
Autor: BcA. Kamila Pětrašová / 1322x přečteno Úterý, 27. říjen 2009  16. listopadu. Už máte nějaký záznam ve svém diáři pro tento den? Mám pro vás jeden tip. Jazzovému kontrabasistovi - Tomáši Liškovi - vychází první sólové album Invisible World. Tomáše můžete slýchat při koncertech např. s Matejem Benkem, Davidem Dorůžkou, Eternal Seekers. S kapelou Points slaví úspěchy na mezinárodních soutěžích. Pojďte se mnou objevovat svět tohoto mladého hudebníka. UVNITŘ FOTOGALERIE!
Kdy ses začal věnovat hudbě a proč sis vybral kontrabas?
Dalo by se říci, že prvním pokusem byl zápis do LŠU v Rakovníku. Bylo mi tehdy asi 9 let a rodiče se mě pokusili přihlásit na housle. Osud tomu chtěl, že jsem nakonec nebyl přijat pro nedostatek talentu, a tak se asi po roce rozhodli přihlásit mě na místní soukromou hudební školu. Tentokrát to byl už kontrabas, což byl zřejmě nápad táty. Nevzpomínám si, že by se mnou někdy naši probírali, na jaký nástroj bych chtěl hrát.
Cestu k jazzu jsem si musel najít sám a nebyla to cesta krátká. V podstatě až do nějakých 17 let jsem poslouchal všechno, co mi přišlo od mých vrstevníků do ruky. Od toho nejprimitivnějšího techna, které si umíš představit, přes tvrdou rockovou muziku k funky, rapu a různým dalším žánrům. Později, kolem toho 17. roku, jsem se začal pohybovat mezi místní rakovnickou alternativní scénou a tehdy jsem se, po asi čtyřleté pauze, znovu vrátil k hudbě. Tentokrát už to samozřejmě nebyla iniciativa rodičů, ale vyloženě nátlak z mé strany, abych dostal k Vánocům vytouženou baskytaru. Potom už to šlo celkem rychle. Několik místních kapel, později dokonce jedna jazzová a za dva roky jsem se hlásil na Konzervatoř Jaroslava Ježka na basovou kytaru.
Hraješ i na jiný hudební nástroj mimo kontrabas a baskytaru?
S konzervatoří jsem musel povinně začít s klavírem, na kterém dnes hlavně skládám, než abych si přehrával Schumannovy etudy.
Každý kontrabasista si projde více či méně klasickým vzděláním, ať chce, nebo ne. Musíte nejprve nástroj nějakým způsobem technicky zvládnout a troufám si odhadovat, že 90 procent jazzových kontrabasistů se ke klasickému materiálu vrací celý život. Ovšem nikdy jsem to v klasice nedotáhl dál, než k Bottesinimu. Měl jsem představu jít trochu jiným směrem...
Nastupoval jsem na VOŠ v roce 2004 a tehdy to byla druhá třída, která se v historii tohoto oddělení otevírala. V ročníku jsem se setkal například s Klárou Vytiskovou, Tomášem Hobzekem, Ondřejem Pivcem, Petrem Kalfusem, nebo Zuzkou Kropáčovou.
Kde jsi hrál nejdál od České republiky a máš vysněné místo, kde bys chtěl mít koncert?
Cestovatelských snů mám ještě mnoho, ale s muzikou nemají nic společného. Vždycky je nejdůležitější koncert, posluchači, zvuk a celková energie, nebo napětí. Potom je jedno, jestli jsem na festivalu v Boskovicích, nebo na druhém konci zeměkoule.
Je pro Tebe rozdíl hrát v intimním prostředí jazzového klubu a na velkých pódiích?
Mám radši komornější prostředí, kde se do muziky vkládá i ambient ze sálu a navázat kontakt s posluchači je snazší. Většinou je to pro mne ale vždycky otázka zvuku, nad kterým mají muzikanti v menších prostorách větší kontrolu. Na větších podiích do toho vstupuje velmi důležitý faktor a to je zvukař. Někdy se nám podaří najít společnou představu o celkovém zvuku, ale někdy jsou to pro obě strany těžké chvíle...
Myslím si, že pokud je hudebník alespoň trochu kreativní, neustále hledá a přemýšlí o muzice, nemůže to dopadnout jinak, než že začne psát svojí vlastní muziku. Já jsem začal psát až ve druhém ročníku na VOŠ, kde mně pomohla Beáta Hlavenková na páté hodině kompozice prolomit bariéru pochybností a ostychu. Měli jsme tehdy přijít s nějakou vlastní věcí, nebo tématem a tak vznikla moje první skladba Lesson No.5. O tom, že natočím sólové album, jsem začal přemýšlet asi před dvěma lety. Měl jsem v hlavě představu o zvuku tria s akustickou kytarou, kontrabasem a bandoneonem. Nevím, kde jsem k té představě přišel, ale většinu skladeb na tuhle desku jsem psal přesně pro tenhle zvuk.
Kolik je na albu kompozic a kdo je složil?
Celkem je na albu dvanáct skladeb, kdy deset je mých a o jednu jsem poprosil Davida Dorůžku. Jedna skladba vznikla ve studiu, jako volná improvizace Daniela diBonaventury.
Čím se necháváš inspirovat, když skládáš?
Ani nevím. Jde spíš o to, v jakém fyzickém a psychickém rozpoložení zrovna jsem. Někdy mě inspiruje klid, někdy stres, někdy muzika, která se mi zrovna líbí a někdy vznikne skladba na motivu, který mě napadl před týdnem cestou v metru. Je to u mě hodně nevyzpytatelné.
Kdo s Tebou na albu spolupracoval?
Jak jsem již naznačil, je to na akustickou kytaru David Dorůžka a na bandoneon Ital Daniele diBonaventura. S Davidem hraji několik let v jeho triu spolu s bubeníkem Martinem Novákem a s Danielem jsme se potkali v podstatě až ve studiu. Dlouho jsem hledal hráče na bandoneon, který by nebyl tolik ovlivněn tradicí toho nástroje, tedy argentinským tangem. Nakonec jsem Daniela objevil na albu Miroslava Vitouše Universal Syncopations II (ECM 2007). Poslechl jsem si potom také nějakou jeho muziku, protože mimo jiné skvěle skládá, a věděl jsem, že to je přesně ten přístup, který hledám. Od první zkoušky vnášel do mojí hudby elementy, o kterých jsem neměl ani představu. Byla to veliká zkušenost a radost s těmito hudebníky spolupracovat.
Nahrávali jsme ve studiu Sono v Nouzově u Prahy. Věděl jsem, do jakého studia jdu a se kterými lidmi budu spolupracovat, takže všechno probíhalo skvěle a v dobré energii. Myslím, že ta uvolněnost a prostor je z té nahrávky dost cítit.
Na české scéně je jen jedno vydavatelství, které se nebojí riskovat a přicházet s novou autorskou hudbou. Animal Music a jeho ředitel Petr Ostrouchov. Troufám si říci, že tu vzniká skutečně to nejlepší, co se v současném jazzu a jiných žánrech momentálně v Česku odehrává.
Další kontrabas a minimálně třikrát tolik let!
Mám samozřejmě i další zájmy kromě hudby. Rád si pročistím hlavu sportem, focením, cestováním, útěkem na vesnici atd... Je toho celkem dost a čím jsem starší, tím si ty chvíle víc vychutnávám. S rodinným životem muzikantů to je podle mě stejné jako s jakoukoliv jinou profesí. Pokud mezi vámi funguje respekt, důvěra a oba cítíte, že žijete spolu a ne vedle sebe, pak je všechno správně a je jedno jestli jste muzikant, doktor, nebo učitel. Myslím, že máme i přes mou vytíženost nadstandardní vztah...
Děkuji za rozhovor a za redakci přejeme krásné narozeniny!
Foto v galerii: Helena Tomalová
Ukázky z nového alba naleznete na:
www.myspace.com/tomasliska
Fotogalerie - Tomáš Liška Znamení Střelec. Přesně na tento fakt svádí všechno své počínání. Vystudovala obchodní akademii, ale kromě účetnictví má na tato léta ve vzpomínkách černou díru. Nyní ji umístili na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně (obor hudební manažerství), protože prý vykazovala už od dětství určité vůdčí a řídící schopnosti. Ze všeho nejvíce zbožňuje hudbu (nyní se projevuje zamilovanost k jazzu) a zvuk kontrabasu, ale na hudebním poli je činná za klavírem. Ve volném čase ráda navštěvuje divadlo nebo si v koutku tiše čte. Neustále musí něco nového poznávat a něčemu novému se učit…Ale to je prý u Střelců taky normální. Komentáře
(0)
|
Kdy jsi dospěl do bodu, že ses rozhodl nahrát své sólové album? Co bylo tím impulsem?
Zdají se Ti sny?
| < Předch. | Další > |
|---|
|
|
