| Petr Nikl: Moji přátelé |
|
|
|
Výtvarné umění
Autor: redakce Sobota, 26. září 2009  Chlubit se, chlubit se, chlubit se. Proč to nedělat, když za to Vaši přátelé stojí? Verbálně i neverbálně, pomocí slov či gest, prostřednictvím fotografie i diáře lze stvořit imaginární obrázek dotyčného. Že je málo barvitý? Tentokrát ne. Petr Nikl to ve svých obrazech nedovolí. Pravda, barevností sic neoplývají, zato barvité charaktery jeho tváří jsou nepřehlédnutelné. Niklův balzám na duši se značkou Moji přátelé "uvedla na trh" galerie Mona Lisa v Olomouci. Jeho sortiment je k nahlédnutí až do 10. října 2009.
Petr Nikl je bohatý člověk. Zejména pro své schopnosti. Je nejen český malíř, performer a fotograf, ale věnuje se i divadlu, hudbě, ilustracím, filmu. Původně působil jako člen zaniklé umělecké skupiny Tvrdohlaví. V roce 1995 mu byla udělena Cena Jindřicha Chalupeckého.
Niklovi ,,přátelé“ jsou věru velmi podivné bytosti. Tak trochu jako by se ocitly mimo naši časovou dimenzi, jako by zabloudily v prostoru a uvízly v obraze. Že by přicestovali odjinud? Z jejich tváří číší chlad a z duší jakási latentní vnitřní síla, jež je ovládá. Rozhodně jsou jiní a osobití. Vždyť proč by se jinak malé dítko krmilo žábou a dospělému muži se z hlavy odlupovala dlouhá blána?!
Mám takový pocit, že tyhle ,,figurky“ přinášejí určitý vzkaz. Příznivcům umění i laikům, celému světu. Nikl jej zašifroval a vložil do jejich urputných pohledů. Proto je třeba mít "oči na šťopkách" a být bedlivým vnímatelem.
Jeho přátelé vycházejí z figurálního pojetí. Jak jinak. Jednou se mu přibližují, podruhé vzdalují. Autor se do konceptu nevrhal bezhlavě. Prezentuje portréty na rozměrných plátnech. Nadživotní měřítko tváře diváka znejistí a může dokonce i vyděsit. Monumentální tváře v sobě totiž skýtají cosi magického. Ale není to jen o portrétu. Hlavy v obrazech působí často jako fragmenty - výstřižky, zdůrazněné části oprostěné od zbytečného. Apelují na diváka. Vše ostatní splývá v šeru pozadí.
Niklovi "kamarádíčkové" jsou jakési anonymní bytosti plné tělesných vad a deformací. Právě proto se stávají dokonalejšími. Nostalgický pohled dívky s žábou v ústech (Anna and Frog), obézní muži a tlouštíci připomínající bojovníky i ženské portréty, z nichž můžeme ženské rysy jen cítit (Look).
Anonymita postav je navíc podtržena technikou zpracování. Černá a bílá. Nikl využívá pouze omezené škály barevnosti a to kontrastního pojetí. Další bod plus. Poukazuje na dnešní povrchnost vztahů a "dobrých přátelství"?
Tato technika je velmi dobrou volbou. Při odstupu je obecenstvo unešeno téměř fotorealistickým zpracováním obrazů. Vźdyť ten klouček je jako živý! A jak smutně na nás kouká! A co teprve ta? ...
Obrazy diváka nenechají chladným. Přitáhnou jej blíž. Po překročení osobní zóny se naskýtá slastný zážitek. Intimní chvilka s "Niklem" a jeho přáteli. Naše svědomí může navíc zůstat čisté. Jen tak totiž spatříme bravurní provedení malby! A co teprve detaily. Jak málo stačí - jeden rázný a divoký tah a fáze rašení prvních zoubků je za námi. Zrodil se rovnou pevný chrup. Pevný a přesvědčivý.
Nikl není uměleckým násilníkem. K barvě už vůbec ne. Barvu násilně nenatírá, jen v některých případech postrádá portrét větší svižnost tahů, rychlejší gesta a větší divokost i pes zachování klidné aury zobrazených. Jindy dokáže jen z bílého kruhu na černém pozadí pomocí pár rychlých tahů vymodelovat tvář. Pro jeho obrazy je navíc typická decentní barevnost.
Niklovi přátelé jsou smutní, zahaleni nostalgií a černobílou potemnělostí. Tato skutečnost však nic nemění na faktu, že bych je ráda blíže poznala. Jsou jiní a nezapomenutelní. Jejich charaktery nutí k zamyšlení. Na ulici, chodníku či za městem. Ještě mnohokrát po shlédnutí vyvstanou na mysli. I přesto, že jsou anonymní a působí tak trochu neskutečně, možná po čase dostanenete pocit, že je znáte. Někoho nebo něco Vám připomínají, s něčím se na Vás obracejí, o něco žádají... Tichý obrazový svět nepřímo volá po kontaktu.
Poznat Niklovy přátele stojí rozhodně za to. Do řeči jim příliš nebude, na kávu nás asi taky nepozvou, každopádně navázat s nima kontakt stojí za to.
Drobná pouznámka na konec. Nejsem si jistá, zdali byla Niklova volba "usadit" své přátelé do místní galerie nejštastnější. Mona Lisa neoplývá příliš velkým prostorem, navíc Niklovy obrazy zde působí chaoticky a roztříštěně. Není známo, kde začít, kde skončit. Chybí názvy děl, technika, doprovodný katalog k výstavě, k dispozici jsou jen novinové výstřižky s rozhovory autora, které jsou zasazené do pnaelů na zemi. Nikl má na víc. Neměl by se takhle krčit v koutě.
Portrét redaktora redakce Související odkazy:
Komentáře
(0)
|
| < Předch. | Další > |
|---|
|
