Ačkoliv se Dan Bárta zdá jako člověk, který na výročí moc nedá, deset let svojí kapely Illustratosphere oslavil v pražském Paláci Akropolis retrospektivním koncertem. Tento muž, po němž je pojmenováno tropické šídlo Gynacantha bartai žijící v Peru, přispěl k české hudbě jedinečným pojetím tvorby – snoubí se v něm básník a vědec, snový letec a precizní badatel.

Přišel jako dlouhovlasý pravověrný rocker z kapely Alice objevené Davidem Kollerem. Na konci devadesátých let exceloval jako Jidáš v muzikálu Jesus Christ Superstar. Dnes je z něj respektovaný držitel několika ocenění Akademie populární hudby, kterému tleskají i hudební gurmáni na jazzových festivalech.

Mistr nonsensu a slovní hříčky Oto Klempíř, Bártův textařský učitel, o něm kdysi řekl: „Dan Bárta stále přetváří ustálené tvůrčí procesy, studuje náročnější pěvecké formy, nekompromisně se probíjí k nedostupným vrcholům muzikálů a do knedlíkářských dílen současné české pop hudby zasévá nepokoj.“ Pokud chceme někde hledat kořeny Illustratosphere, je to právě v kapele J.A.R., jíž je Oto také členem. Dan Bárta do ní přišel v roce 1997, aby hostoval na albu Mein Kampfunk. A zůstal. Jazzovou a funkovou hudbu a styl psaní textů se naučil právě od muzikantů v této kapele – Romana Holého, Roberta Balzara, Miroslava Chyšky a dalších.

Pohnutý vývoj konce devadesátých let včetně drogové epizody zformoval dnešní osobnost Dana Bárty. Jeho nová hudební etapa začala v roce 2000 vydáním desky Illustratosphere, která byla koncipována jako sólový jazzový projekt za doprovodu kontrabasisty Roberta Balzara, klávesisty Filipa Jelínka, kytaristy Miroslava Chyšky, pianisty Stanislava Máchy a bubeníka Jiřího Slavíčka. Kapela vydržela a převzala jméno po první desce. S mírnou obměnou (Miroslava Chyšku nahradil Jaroslav Friedl) odehráli společně již více než tisíc koncertů v časovém rozpětí deseti let.

Tak trochu domovskou scénou Illustratosphery je pražský klub Palác Akropolis. Natočili tam živák vydaný v roce 2005, pravidelně tam křtí desky a vůbec se na Žižkov rádi vracejí. Jméno Dana Bárty, vodníka z Kytice, hlasu Snowboarďáků a fotografa vážek oslovuje široké spektrum posluchačů a na účasti to bylo znát. Už půl hodiny před začátkem byl velký sál v podstatě plný.

Natěšenému publiku se dostalo průřezu tvorbou kapely, jako se to se při oslavě jubilea sluší. Došlo na starší kousky z první desky jako Pánví, Němá éra nebo Wo-Ba-Si-U i na písně z posledního alba Animage. Scéna využila osvědčeného modelu vytvořeného pro loňský vánoční koncert v Lucerně, bílého plátna rozděleného na úzké svislé pásy. Autorem projekcí byl dlouholetý spolupracovník Illustratosphere Roman Týc, mimo jiné jeden ze zakladatelů skupiny Ztohoven, která se proslavila televizním jaderným výbuchem v krkonošském Černém dole.

Poté, co se publikum rozhýbalo během písně Wo-Ba-Si-U s novou rytmickou aranží, přiznal Dan Bárta původ nápěvu skladby Vlčák v lidové písni Široký, hluboký, ty vltavský tůně a vrátil se zpět k první desce. Dlouho nehraná Němá éra, inspirovaná (jak jsme se z výkladu přímo na pódiu dozvěděli) vědeckou disciplínou paleoekologií, ukazuje na Bártovu zanícenost pro přírodní vědy a jeho věčnou hru se slovním dadaismem čerpajícím z odborných termínů a jmen živočišných druhů, které často využívá v textech. Sám také platí za velkého znalce vážek, pravidelně je fotografuje po celém světě a je spoluautorem obsáhlé odborné publikace.

V úvodu k písni Malé ólala předvedl Dan Bárta neuvěřitelný tónový rozsah a rejstřík barev hlasu – velký sál Paláce Akropolis poté doslova ryčel. Zde nelze opomenout Eduarda Klezlu, učitele zpěvu, který má na kvalitě Bártova hlasu lví podíl. Následovala vzpomínka na druhé album Entropicture, nádherně rozjímavé Stmívání. Závěrečná část koncertu patřila desce Animage – skladbám jako Naokoland, Trvale udržitelný, Doba s Tebou nebo Nejen Ian. A úplný závěr zajistil Jesus Online, snad nejvíc country píseň kapely Illustratosphere.

Ručičky na hodinkách pospíchaly rychle k desáté, což je v Paláci Akropolis respektovaná policejní hodina. „Deset let dělám, co můžu, a dneska si dám deset panáků“, oznámil Dan Bárta publiku. Přídavek ve složení Živý, Městem a Za poryvů skončil přesně v deset. Zdálo se ale, že k odchodu (nebo alespoň přesunu na bar) se nikdo nemá, což muzikanti vyřešili po svém. Stáhli hlasitost nástrojů na polovinu a odměnili fanoušky cenou útěchy – klasikou I Feel Good.

Do playlistu se tentokrát nevešli Sexy Dancers, Alice ani Snowboarďáci. Bárta dokonce vynechal i coververze svého oblíbence Stevieho Wondera. Byla to totiž oslava onoho jedinečného hudebního projektu Illustratosphere, o jehož frontmanovi se často hovoří jako o nejlepším zpěvákovi v této zemi. Jeho největší přínos je ale ve vyváženosti citu a rozumu, tvořivosti a účelu, fantazie a perfekcionalismu. Tuto harmonii nachází Dan Bárta v hudbě i v přírodě.

DAN BÁRTA & ILLUSTRATOSPHERE
15. 9. 2009, Praha, Palác Akropolis