„Již roku 1900 v Paříži předsevzal jsem si zasvětit druhou polovici svého života práci, jež by pomáhala budovati a utužovati u nás cit národního uvědomění. Jsem přesvědčen, že vývoj každého národa může se zdarem pokračovati jen tehdy, vyrůstá-li organicky a nepřetržitě z vlastních kořenů národa a že k zachování této kontinuity je nezbytná znalost jeho historické minulosti. V literatuře máme překrásná díla, jež národu - lidu staví před duševní zrak běh našich dějin - tu slavných - tu smutných.

I v hudbě symfonie a cykly, vážící se k naší historii, probouzejí lásku k vlasti cestou umění.

Chtěl jsem promluvit svým způsobem k duši národa, k tělesnému zázraku, jež nejrychleji dojmy přenáší k vědomí.

Obraz působí řekl bych agresivně: bez ohledu vniká otevřeným okem do duše. Jest věcí pozorovatele, aby s ním naložil po své vůli. Může jej přejít, nepřipouštěje si ho do vědomí, anebo sveden vnějškem díla zastaví se před ním a snad i pátrá po jeho obsahu a významu a nakonec i najde v něm ono jadérko, buď krásy nebo pravdy, kvůli němuž povstalo.

Práci tuto, nyní dokončenou, považoval jsem za svou povinnost. Uskutečnění tak velkého díla bez hmotných prostředků bylo nemožné.

Přítel můj, pan Charles R. Crane, jenž ač Američan, má velkou lásku k Slovanstvu, pochopil moje snahy a pomohl můj sen realizovati. V roce 1910 v Chicagu sjednali jsme spolu, že on pomůže nésti náklad spojený s mým dílem, jež dáno bude městu Praze darem.

Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, klást mosty, neboť nás musí všechny živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to tím snáže, dobře-li se pozná navzájem.

S těmito slovy předával malíř Alfons Mucha roku 1928 cyklus obrazů Slovanská epopej Praze a celému Československému národu.

Myšlenka na zachycení dějin Slovanů se v Muchově hlavě rodila pozvolna, velkou inspirací mu byla Světová výstava v Paříži v roce 1900, kde se podílel na expozici Bosny a Hercegoviny, jejíž pavilon vyzdobil právě motivy oslavujícími jihoslovanské národy.

Přestože je Mucha znám především jako secesní malíř a tvůrce plakátů pro Sarah Bernhardt, rozhodl se zasvětit druhou polovinu svého života právě tvorbě monumentální výpovědi o historii Slovanů. Mecenáše pro své dílo našel v američanovi Charlesi R. Craneovi. Díky jeho podpoře se Mucha mohl odebrat na Zbiroh, kde si pronajal část zámku a začal tvořit. Práce mu trvala 18 let a vzniklo dvacet úžasných děl zachycujících průřez slovanskou historií – od dramatických počátků, zachycených na obraze nazvaném Slované v pravlasti, přes slovanské rituály, neklidné chvíle v historii slovanstva (Hájení Signetu proti Turkům Mikulášem zrinským; …), až ke klidnému období a rozkvětu slovanské moci a vědění (Jan Ámos Komenský, učitel národů; Petr Chelčický; Jiří z Poděbrad, král obojího lidu;…). Pro své obrazy si nechával Mucha vozit plátna z továrny na plachty v Belgii. Prvních šest obrazů tak dosahuje úctyhodné velikosti 8,10x6,10 m, zbylých čtrnáct děl se svou velikostí pohybuje ve formátu 4x6m a 4x4 m.

Stejně jako osud Slovanů, ani osud Slovanské historie nebyl právě nejklidnější. Přestože Mucha daroval obrazy Praze, nenašlo se místo, kde by mohly být důstojně vystaveny a přitom by zůstala zachována celistvost cyklu. Poměrně brzy po dokončení díla navíc propuká druhá světová válka a tak je patriotské dílo ukryto do sklepního úkrytu, kde je během let okupace ničeno vlhkostí. Epopej válku přežila, její tvůrce nikoliv. Alfons Mucha zemřel 14.července 1939 a jeho ostatky dnes leží na Slavíně v Praze.

Tím samozřejmě historie Slovanské epopeje nekončí. V 50. letech 20. století byla převezena do Moravského Krumlova, kde byla zrestaurována. 4. srpna 1963 byla vystavena na krumlovském zámku, kde ji můžete dodnes obdivovat. Spory o její umístění trvají – majitel epopeje, Galerie hlavního města Prahy, a město Moravský Krumlov spolu vedou jednání o jejím dalším umístění, pokud možno setrvání v dosavadních prostorách zámku.

Ať bude další osud Slovanské epopeje spjat s kterýmkoliv městem, věřme, že bude šťastný. Protože je to dílo, které opravdu stojí za zhlédnutí. A i když umělecké provedení nebo použitá technika může být zpochybňována, odkaz je jasný a silně sálá z každého plátna. Že totiž i člověk potřebuje znát své kořeny. A tak, pokud někdy zabloudíte na jih Moravy, zkuste si udělat čas a prohlédnout si odkaz, který tu Alfons Mucha zanechal a který daroval každému z nás.