V mém kabátě už třetím rokem bydlí moli. Jsou tiší a skromní, po většinu roku o nich vůbec nevím. Zdržují se v místě trvalého bydliště, které spokojeně likvidují a o získání jiné kořisti se ani nesnaží. Jsou to naprosto nemoderní moli, nemají vůbec žádné ambice. A snad proto si s nimi dobře rozumím.

Tak vás sem poslali na brigádu, kucí? Jo? Potřebujete si vydělat ňákou tu korunu, co? No žádný strachy, já vás tu nehodlám strhnout. Jen opravíme pár starejch kotců. Ať maj pejskové hezký bydlení. No né? Vodváděj tu pořádnej kusan práce. Tak si to zasloužej. Na noc je dycky psovod vypustí do vohrady s novejma autama. Dycky dva. A dycky psa a fenu. Dyby totiž pustil dva psy, tak se porafaj. Počkejte kucí. Nemusíte se do tý rachoty zase až tak hrnout. To má čas. Napřed si tu pěkně sednem. Dáme lahvovou dvanáctku. Já dvanáctku můžu. Co můžu? Já ji dokonce musim. No jo. Doktor nakázal.

Za onoho času, kdy ještě v našich končinách vše patřilo všem (a současně vlastně nic nikomu) a kdy dokonce ještě patřilo i Slovensko Čechům a Čechy Slovákům, žil byl jeden zajíc. Od svého raného dětství, tedy přesněji řečeno zajíčkovství, si hupkal po své železným plotem obehnané oboře mezi hromadami bez ladu a skladu poházeného tlejícího klestí a plísní a lišejníkem potažených a napospas osudu ponechaných pokácených kmenů kdysi ve větru šumících lesních velikánů a smáčel si tlapky v dešťových kalužích potažených olejovou duhou s decentním jedovatým aromatem.

Venku byla vánice, že člověk dohlédl skrze bílou stěnu nanejvýš na několik metrů. V takovém počasí by dnes na ulici nikdo z teplého příbytku nevyšel. On však přesto opustil tak příjemně vytopený byt a to zcela dobrovolně. Ba nejen dobrovolně – vyšel do tohoto nečasu naopak zcela záměrně.

Žil byl jeden zajíc. Žil úplně sám a bydlel v nedalekém lese. Jednou po opravdu vydatném obědě se zajíc rozhodl, že se půjde projít, aby mu přece jen lépe vytrávilo, a protože nedávno četl v Lesních novinách, že prý je to náramně zdravé a prospěšné. Když už celý les prošel křížem krážem, všude se zastavil a všechno prozkoumal, otočil se a mířil zase nejbližší cestou domů. A co nevidí! Na jehličí pod mohutným smrkem jen tak ležel starý ošoupaný kabát.

„Crrrrn!“ zarinčal budík. Sťažka som sa skotúľal z postele. Cítil som, ako mi celým telom preteká bolesť. Opatrne som otvoril oči. Striaslo ma. Radiátory boli ledva vlažné. „Ten sprostý kurič je určite zase ožratý!“ zahundral som. Podišiel som k oknu a prudká, pichľavá žiara sa mi bolestivo zabodla do očí. Videl som ako vonku poletuje sneh a navlieka koruny stromov do bieleho kabáta. Až ma zamrazilo. Na chvíľu som sa ponoril do myšlienok. Zrazu sa ma zmocnila melanchólia. Zazdalo sa mi, akoby to bolo včera, keď som sa ako decko bláznivo spúšťal dolu kopcom na igelitových vreciach.

Pravomír prchal ulicí jako vyplašený zajíc, poháněn rozlíceným davem, jenž se mu hnal nemilosrdně v patách. Za poctivou práci bývá člověk po zásluze potrestán, pomyslel si Pravomír zoufale, když prudce odbočil do jedné z bočních uliček, aby zmátl své pronásledovatele. Přitiskl se k cihlové zídce a vyčkával, až se kolem něj přežene největší křik. Zároveň přemýšlel, kudy by se nejrychleji a nejbezpečněji dostal do městské věže, kde se nacházel jeho tajný úkryt. Když už měl pocit, že se mu konečně podařilo rozzuřeným sousedům uprchnout, vydal se nesmělým krokem ztichlou uličkou.

Stála ve dveřích, rukama opřená o rám, s nohama pokrčenýma tak, že kalhoty, které měla stažené ke kolenům, definitivně spadly. Ještě že to triko bylo dlouhé a zakrývalo, co jsme vidět nechtěli. „Stůj!“ zakřičel na ní a nebylo poznat, jestli jeho hlas byl spíš rozzlobený nebo totálně zoufalý. Ona se nehýbala.Byla v té chvíli pro sebe samou svým vlastním úkrytem. Jen se dívala před sebe do obývacího pokoje, nekonečně prázdným pohled směrem, kde seděli dva lidé. Teď se ve dveřích objevil i on. V ruce držel bílozelenou, ještě zabalenou plenu. „Lehni si!“ poručil jí a ona, jako vycvičený pes šla k posteli, kde seděl její manžel.  Poslušně si lehla.

Konečně je to tady, už známe vítěze naší loňské literární soutěže. Porota to tento rok neměla vůbec lehké, příspěvků došlo hodně a téměř polovina z nich byla naprosto báječných. K hodnocení jsme přistupovali velice zodpovědně a zvažovali jsme všechny různé faktory. Hledali jsme zajímavý sloh, námět, neotřelé výrazy, nápady atd. Bylo to skutečně náročné. Porota se proto výjimečně rozhodla udělit i Speciální ocenění.

Dalším soutěžním příspěvkem, který se dostal do užšího kola a bude soutěžit o přízeň čtenářů, je básnické dílo Jana Šrédla s názvem Živo na hřbitově. Hlasování bude spuštěno v pondělí 13. července. O třetím místě v naší soutěži tak budete moci rozhodnout právě vy, naši milí čtenáři. První a druhé místo bude zveřejněno tuto neděli, tj. 12. července.

Pršelo. Stál jsem na krytém balkoně, opřený o zábradlí, v pravé ruce zapálenou cigaretu. Vypouštěl jsem z úst kouř a očima přejížděl po seskupení okolních budov. Hromada krychlí z betonu a skla, mezi které architekt tu a tam narýsoval malé zelené políčko trávy. Dole pobíhali lidé v oblecích; někteří se před prudkým březnovým deštěm chránili deštníky, jiní zase výtisky novin.