Nejedná se o slavný němý film z roku 1927 režiséra Přemysla Pražského, ale jeho zvukovou “předělávku”. Ovšem o kvalitách tohoto o 10 let staršího díla nemůže být pochyb. Inspirace německým kammerspielem už tady není tolik zjevná, ale přesto se plně sžijeme s hlavním hrdinou a jeho bezvýchodnou situací.

Režiséra Trošku mají určitě všichni rádi – je s ním dobře. Rád se směje, rád povídá o jídle a točí filmy, které se líbí. Proč? Jsou nám blízké, jsou o nás, poznáváme se v nich. Jeho pohádky jsou tak krásně české, až srdíčko plesá, alespoň u mne to platí. Na konci loňského roku se na trhu objevilo CD Šmarjápano, takovou dálku, kde pan režisér vypráví o cestování, jídle studiích ve Francii… Samozřejmě s notnou dávkou humoru i nadsázky. Jde o třetí CD se záznamem ze zájezdových představení (Jestli kecám, ať se propadnu do západního Německa a Máme po ptákách, velebnosti), na kterých Zdeňka Trošku zpovídá moderátor Michal Herzán. Také se na trhu objevila kniha Slunce, seno, Troška, která přináší literární verzi slavné filmové trilogie – a samozřejmě něco navíc. Také se mimo jiné prosáklo, že pan režisér píše scénář k druhému dílu úspěšné komedie Doktor od jezera hrochů. Film by se měl natáčet v letošním roce.

V únoru přijde SEVERSKÁ FILMOVÁ ZIMA. Filmový festival s tímto názvem zavítá ve dnech 15.–19. února do pražského kina Atlas a do brněnského Artu. Ve dnech 17.–19. února pak budou severské filmy k vidění také v ostravském Minikině. Během pěti dnů divákům nabídneme řadu nových i prověřených filmových titulů z produkce Dánska, Norska, Švédska a Islandu, které nezřídka získaly ocenění na uznávaných mezinárodních festivalech.

Díla málokterého spisovatele vědecko-fantastické literatury se dočkala tolika filmových zpracování jako díla Philipa K.  Dicka. Drtivá většina těchto snímků byla natočena až po autorově smrti, sám spatřil pouze pracovní verzi snímku Blade Runner, jenž vznikl v roce 1982. Jedná se patrně o nejlepší adaptaci Dickova textu. Krom přímých adaptací existuje také mnoho filmů, jejichž příběh či atmosféra byla Dickovými romány a povídkami silně ovlivněna.

GEORGES MÉLIÈS (1861-1938) začínal jako pouťový eskamotér, předváděl na jevišti kouzelnické výstupy, promýšlel nejrůznější iluzionistické triky, konstruoval mechanismy automatů, které někdy připomínaly umělou bytost podobnou člověku s nasazenou obličejovou maskou (tehdy ještě nebyl znám český termín "robot"). Zřejmě by zapadl stejně jako ostatní konkurenti, považován jen za obratného komedianta, kdyby jej roku 1895 nezaujaly první pohyblivé obrázky, předváděné koncem onoho roku bratry Lumiérovými.

Železný obr: Už jenom ze samého jména Titanic by nás všechny mělo zamrazit. Vždyť loď nesoucí toto vystihující jméno patřila mezi nejluxusnější a největší parníky své doby. Její neuvěřitelná délka 296 metrů uváděla do rozpaků i ty nejotřelejší námořníky a kapitány lodí. Na palubě mohlo cestovat až 3000 pasažérů a vážila něco málo přes 47 000 tun. Kéž by tento parník zůstal známý pouze pro své přednosti a úžasné parametry. Celý svět však ví, že tomu tak není.

Odpradávna se dětské příběhy pokoušejí čtenářovu pozornost upoutat napínavým putováním za tajuplnými poklady, vždyť kdo by neznal romány Stevensonovy nebo Verneovy - a tak můžeme postupovat třeba až k Tintinovým dobrodružstvím včetně jejich nejnovějšího filmového zpracování pod režijní taktovkou Stevena Spielberga. Americký spisovatel Brian Selznick se rozhodl příhody svého malého hrdiny v knize Hugo a jeho velký objev (nyní vydané i česky) pojednat odlišně: ačkoli se tu také setkáme s tajemným kreslícím a píšícím automatem, s kouzelnickými triky a magií hodinových stroj(k)ů, největší tajemství se váže k člověku. Kdo je ve skutečnosti onen stařík, který v nádražním krámku prodává hračky?

Na Festival krátkých filmů zavítaly naše redaktorky Klára Scholzová a Martina Černá. Dvě reportáže v jednom vydání vás nalákají na příští ročník.

Drsný, avšak velmi lidský příběh současného varšavského podsvětí, kde vládne zákon ulice a nejsilnějšího gangu. I takto jednoduše by se film režiséra Marcina Wrony dal popsat, pokud bychom měli k dispozici jen několik slov. Ani zdaleka to však nevystihuje pravou podstatu snímku

Filmová adaptace divadelní hry Yasminy Rezy je uváděna jako drama/komedie, což si vlastně naprosto protiřečí. Je to ale nejvýstižnější určení žánru a zároveň hlavní zápletky filmu.

Perfect sence je uměleckým filmem na pomezí mezi sci-fi a romancí. Dvojice mladých lidí se potkává v místě, kde muž pracuje a žena bydlí, a začínají spolu nejprve mluvit, a potom i trávit intimnější chvíle. Prožívají spolu něco, co ještě s nikým jiným neprožili. V dobrém i ve zlém jejich vztah ovlivní nemoc, která náhle zasáhla celé lidstvo – ztráta všech smyslů, jednoho po druhém. Sloučení těchto žánrů není nic atypického, romantický příběh se přeci skrývá v každém dobrém filmu.