Na příchod Mikuláše se těší hlavně děti, které věří, že když byli hodné, nadílku dostanou. Ale protože Mikuláše doprovází i čert, raději si dávají punčochu na okno. Pro nás starší je to připomenutí nejen doby mládí, ale také osoby svatého Mikuláše, který se stal biskupem v turecké Myře kolem roku 300. Konal dobro, o čemž vypráví nejen mnoho legend, ale také to, že vlastně svatým nebyl oficielně nikdy jmenován. Jako křesťan byl pronásledován, uvězněn a mučen, ale přežil. Zemřel 6. prosince mezi rokem 345 a 351. Stal se zřizovatelem mnoha škol a sirotčinců (patron dětí). Jeho kult se začal šířit dvě století po jeho smrti, přes řeckou církev až po slovanské země. K jeho největšímu uctívání došlo v 8. století v Rusku, v 10. století pak v západní Evropě. Je doloženo, že u nás se slavil od 18. století a to formou masopustního veselí s maškarními průvody. Atributy svatého Mikuláše jsou ornát – vrchní roucho, mitra jako znak biskupského úřadu a berla – pastýřská hůl. O jeho životě a konání dobra vypráví legendy.
Jedna z legend vypráví o zadluženém otci, který se rozhodl prodat své dcery do nevěstince. Mikuláš to slyšel a večer, nikým nepoznán položil na okno tři váčky s penězi, kterými byly dluhy splaceny, a dívkám ještě zbylo na věno. Tento dobročinný skutek dal asi vzniknout pozdějšímu zvyku dávat za okno punčochu.
Pro jeho dobrotu si lidé přáli mít ho i za svého patrona a tak se stal patronem zemí (Ruska, Lotrinska), dětí a advokátů, soudců i řezníků, obchodníků i námořníků, dělníků i sedláků a mnoha dalších profesí.
U nás chodí Mikuláš 5. prosince, ale v anglosaských zemích ho lidé znají pod jménem Santa Claus (Amerika), Pére Noél (Francie) či Mos Gerila (Rumunsko) atd. Věkem se sice jeho jméno zkomolilo, ale to nemění nic na tom, že tam naděluje vánoční dárky, pro radost darujících a obdarovaných.