Šéfredaktorka Kultury 21 Radka Mothejzíková toho stíhá opravdu hodně. Kromě civilního zaměstnání, má spoustu koníčků a svůj vlastní krámek v České Lípě. Obětavě se věnuje i vedení magazínu K21, což všichni maximálně oceňujeme. Možná vás bude zajímat, jaká vlastně Radka je, co ráda čte, co pro ni znamená její práce nebo jaké je její životní motto.

 

Jak dlouho děláš šéfredaktorku K21, a co tě k této pozici vlastně přivedlo?

Pro Kulturu 21 jsem začala pracovat někdy v roce 2012 jako korektorka a postupně jsem se pustila i do recenzí a psaní článků. Asi po roce jsem byla oslovena tehdejší šéfredaktorkou Tinou, zda bych po ní funkci nepřebrala. Po krátkém váhání jsem nabídku přijala, i když jsem o redaktorské práci měla v té době jen mlhavou představu. Díky velké pomoci a podpoře celé redakce jsem se postupně zorientovala a jako šéfka působila až do konce roku 2016. V té době jsem uskutečnila jednu velkou profesní změnu, ukončila jsem své podnikání v oblasti cestovního ruchu, a uzavřela kapitolu šéfredaktorskou.

Téměř dva roky jsem K21 sledovala jen zpovzdálí a fandila mým nástupcům. Všichni tuto práci děláme dobrovolně, nejsme honorováni a každý máme své zaměstnání, nebo studujeme. Od jara 2018 jsem se tomu opět otevřela, držím kormidlo a brázdíme s tím naším korábem kulturní oceány 21. století.

Co pro tebe znamená slovo kultura, co ti evokuje?

V první řadě se mi vybaví pojem slušnost. Potom takové ty srandovní evokace, jako kultura za 200 nebo kultura stolování. Ale když vypnu logické myšlení a naladím se na hlubší vlny, zazní mi tam láska, úcta, balet, čtení v posteli, slzy skrze smích v divadle, mrazení v zádech při opeře nebo fascinace lidskou tvořivostí, ať už jsou to výtvarná díla, stavby, či literární tvorba. Patří sem i péče o zdravotně znevýhodněné, staroušky, zvířata, vlídnost a empatie.

Mrknou na mě Karel IV., Jindřich z Lipé, Leonardo da Vinci a Karel Roden. Ucítím závan ducha starověkého Řecka a Říma, vybaví se mi Egypt, Mexiko, Peru, záhady tohoto a jiných světů, vesmír a mořské hlubiny, všechny divy světa i přírody. Schopnost se domluvit v klidu a míru. Údiv nad společenstvím mravenců a včel. Sport. Harmonie těla a ducha. Touha. Kvalitně odvedená práce.

Určitě mě bude zajímat, zda máš raději knihy nebo filmy, a případně jaké?

Jsem vášnivá čtenářka, klidně jsem schopná číst celou noc, když mě knížka chytne. Stejně tak mám ráda film, ale celonoční promítání bych asi nedala. Zkušenost mám takovou, že pokud film vznikl podle literární předlohy, z mého pohledu ji zatím žádný nepředčil. V dětství a za studií jsem četla, co mi přišlo pod ruku. Hltala jsem Mayovky, potom detektivky, sci-fi a v sedmnácti jsem s kamarády „znalecky“ diskutovala o knížkách jako Kmotr, Nebe nezná vyvolených nebo Deník americké manželky. Dlouhé období patřilo historickým románům. Hobita a Pána prstenů jsem objevila dávno před jejich zfilmováním. Vystřídala je ezoterika. A pak mi moje děti přivedly do života Harryho Pottera.

Nyní mě nejvíc naplňuje filosofická a vzdělávací tématika. Inspirací jsou mi Jung, Brunton, Drtikol, anebo knihy Radkina Honzáka. Osvědčenou filmovou oddechovkou, u které se dá i žehlit, je Léto s kovbojem, Svatební cesta do Jiljí nebo Saturnin. Svou silou mě dostávají počiny typu Je třeba zabít Sekala, ale miluju i tarantinovky a Cimrmany. Samozřejmě neuškodí občas si poplakat u něčeho nechutně romantického, třeba Dům u jezera to jistí. Keanu Reeves je můj miláček a Sandru Bullock mu ráda odpustím.

Která je tvoje nejoblíbenější kniha z dětství?

Jednoznačně Ztratila se hvězdička. A potom Andersenovy pohádky.

Máš čas na nějaké koníčky a záliby?

Paní redaktorko, to je špatně položená otázka (smích). Ale jo, na koníčky a záliby si čas umím udělat. Mým dlouholetým koníčkem je zdravotní cvičení, kterému se věnuji už 25 let a ráda chodím po horách a přírodou vůbec. Posledních pár let je mým největším koníčkem můj krámek s kouzlem starých časů. Jmenuje se U Květu lipového a nachází se v České Lípě na náměstí. Je to takový můj splněný sen a jeho zvelebování věnuji většinu svého „volného“ času. Naučila jsem se vázat květinové věnce a vytvářet různé dekorace. Nesmírně mě těší, když se mi podaří vrátit do života něco odloženého, a pak to někomu ještě udělá radost. A největší zadostiučinění cítím, když se u nás zákazníci zaseknou a jsou u vytržení jak ze sortimentu, tak z atmosféry, kterou tam máme. Ale to se musí zažít, tak se stavte.

Prozradíš něco o své profesi, nebo čím se živíš?

Třetím rokem působím na sekretariátu České asociace Sport pro všechny, kde mám na starosti metodiku a marketing. Moje práce spočívá hlavně v přípravě a organizování sportovních událostí, seminářů, školení a v jejich propagaci.

Zajímá mě i tvé životní motto...

Ha, to mi připomíná závěrečný dotaz, který vždycky pokládala svým hostům redaktorka pořadu Křeslo pro hosta. Také si ho pamatuješ? Takže já mám na závěr prozradit svoje „životní krédo“… dobrá. Už v páté třídě mě fascinoval pojem kalokagathia, panhelénský ideál krásy a dobra. Snažím se k němu propracovat. Hledání harmonie těla a ducha v krystalické podobě, to je moje cesta, na které mě provázejí mí nejdražší, rodina a přátelé.

A pak mám dva oblíbené citáty, se kterými velmi souzním. První, prý od Johna Lennona, zní takhle. „Jsem těžký, ale jsem život. Pláčeš? I v slze je síla, tak běž a žij!“ A druhý od Bruce Leeho se mu vlastně docela podobá: „Život je stále plynoucí proces, v jehož průběhu se vždy objeví nějaké nepříjemné věci - mohou zanechat jizvu, ale život přece plyne, a pokud se zastaví, zvětrá stejně jako voda. Jdi statečně kupředu, můj příteli, protože každá zkušenost je lekcí.“ Zatím pořád kráčím a baví mě to, takže doufám, že další lekce mě neminou a velice se na to těším.

Foto: Archív Radky Mothejzíkové

< Předchozí		Další >