Šlechtičtí synkové podnikali - zejména v 17. a 18. století jakési studijní, několik let trvající cesty po zahraničí, nazývané kavalírskými. Směřovali především do Itálie, ale i dalších přilehlých zemí. Docházeli na univerzity, kde si během velice krátké doby (podobně jako nedávno na plzeňských právech) prohloubili odborné vzdělání, navštěvovali rozličné dvory a pěstovali společenské styky, osvojili se pravidla vybraného vystupování, jaké si vyžadovala jejich urozenost. Vlastně se jednalo o téměř ritualizovaný vstup do světa dospělých. Vznešení mladíci, samozřejmě opatrováni více či méně početným doprovodem, si v podstatě povinně, někdy i ze zájmu, psávali deníky. Mezi nejznámější patří záznamy hraběte Heřmana Jakuba Černína (1659-1710), které nyní vyšly ve dvou objemných svazcích pod názvem Na cestě za Alpy a Pyreneje.
Kolektiv autorů - Zdeněk Hojda, Eva Chodějovská, Milena Hajná a Alexandra Tesaříková - na svém díle pracoval po dlouhé roky, třeba posledně jmenovaná už jako studentka před více než desetiletím předložila první "černínovský" referát a Černínovu pobytu jmenovitě v Římě věnovala i svou diplomní práci. Ani pro čtenáře není hodnocený dvojsvazek prvním seznámením s Černínovým odkazem, obsáhlé úryvky si mohli zájemci přečíst už před čtvrtstoletím v knize Česká touha cestovatelská, která shromáždila zhruba dvacítku textů obdobného zaměření. V kompletní podobě však Černínovy deníky vycházejí teprve nyní.
¨
První kniha podrobně zkoumá fenomén kavalírských cest. Seznamuje v mimořádně širokém náčrtu doslova se vším, co k cestování patřilo. Samozřejmě se dovíme základní životopisné údaje o Heřmanu Jakubovi i jeho předcích, avšak pozornost se upíná především na jednotlivé aspekty kavalírských výjezdů. Dovíme se, že byly mimořádně nákladné - za vynaložené peníze by se třeba nechal pořídit přepychový palác - a že vyžadovaly pečlivé naplánování. Cestovní instrukce, pokud se zachovaly, představují důležitý pramen, který dovoluje poznat organizaci putování, někdy průběžně upřesňovaného.
Kavalír na cestách si zápisky v deníku nejen třídil a ukládal své dojmy, poznatky či ponaučení třídil, ale také texty zasílal otci, aby i ten měl přehled o dění. To autorům posloužilo třeba k tomu, aby čtenáře seznámili s fungováním pošty v 17. století. Přibližují také, jak se tehdy vlastně cestovalo, kdy bylo možné použít kočár a kdy se muselo sedět na koni, jak se cestovatelé vyrovnávali s nástrahami v podobě loupežníků. Ostatně putování dokázalo znepříjemnit ledasco: nejen lapkové, ale také hospodští, celníci či úředníci všeho druhu, nakonec mohla osudově zasáhnout i nemoc. Obdivuhodné je množství s tématem související literatury, kterou autoři prostudovali, jak vyplývá z obsáhlých citačních odkazů, které se vyskytují doslova na každé straně.
Obšírně - a téměř jako nevyslovená výzva k následování - je pojednána a k dnešnímu stavu vztažená trasa cesty, kudy se mladý Černín od svých devatenácti let po celé čtyři roky ubíral: přes jihoněmecké dvory do Itálie, kde poznal tamní důležitá města (Benátky, Bologna, Florencie, Řím, Janov, Turín), do Francie, Španělska a Portugalska. Dovíme se řadu podrobností o stavu a uspořádání tehdejších měst i venkova, o významných osobnostech, o památkách, slavnostech, a obyčejích. Padne upozornění, že Černín psal bez zábran a otevřeně, přiznal i leckteré trapné příhody - třeba tu, kdy v jedné portugalské hospodě byl málem zmrskán, protože si na záchod zašel do stájí.
A pak se musel vrátit, protože mu zemřel otec. Musel převzít rodinné majetky a postavit se takříkajíc na vlastní nohy, zahájit kariéru, kterou korunovaly nejváženější úřady. Dokonce se stal věřitelem samotného císaře, kterému zapůjčil olbřímí sumu více než půldruhého miliónu zlatých. Oněch výše zmíněných paláců by se za to pořídila možná celá stovka. Černínové tehdy vedle Eggenbergů patřili k nejbohatším rodům na českém území.
Autoři tedy snášejí všechny možné informace o cestování i Černínech, avšak jednu důležitou položku postrádám - aspoň pokus o psychologický portrét Heřmana Jakuba Černína v mládí (a případně i později). Byl to namyšlený spratek, přesvědčený - jako v řadě jiných doložených případů - o své výjimečnosti a nadřazenosti posvěcené samotným Bohem? Nebo to byl pokrytecký svatoušek? Jak vnímal své druhy na cestě? Lišilo se jeho chován a jednání od obvyklých dobových norem? Zajisté nutno ocenit vhled do každodennosti oněch časů, ale přivítal bych rovněž přiblížení mentality. Vlastně se nedovíme nic jiného, než že byl zbožný nebo se tak aspoň tvářil...
Druhý svazek zpřístupňuje Černínův deník, vedený mezi lety 1678-1682. Edičně je nachystán příkladně: vedle znění originálu přináší i český překlad. Zahrnul přitom všechny tři varianty deníku, které se dochovaly: vedle původního rukopisu Heřmana Jakuba jsou to opisy pořizované jeho pážetem a určené k odeslání domů, pak ještě dodatečná, shrnující verze, psaná až po návratu. Pozoruhodné je už to, že mladý hrabě psal důsledně vždy jazykem té země, kterou právě projížděl. Není znám jiný příklad takto vedeného deníku. Černín psal a mluvil přinejmenším šesti jazyky včetně češtiny a latiny, byť zvládnutými na různé úrovni.
Deník si přestal vést poté, kdy mu otec zemřel. Už byl svým pánem a nejspíš necítil potřebu v jeho psaní pokračovat. Jak deník začíná? Těmito slovy: "Léta 1678 dne 19. decembris ráno po slyšané mši svaté vokolo půl vosmé hodiny německé vyjel jsem ve jménu Božím z Prahy na landkočím sám čtvrtý, totiž já, pan Ludolphus Bokelkamp hofmister, Hendrich Henichßen komorník a Václav Pržyhoda páže, a ujel jsem jedním vobrokem tři míle až do královského města v kraji Podbrdském ležícího Berauna, vedle kterého řeka Beraunka teče."
Zdeněk Hojda, Eva Chodějovská, Milena Hajná, Alexandra Tesaříková: Heřman Jakub Černín - Na cestě za Alpy a Pyreneje
Vydalo Nakladatelství Lidové noviny ve spolupráci s Národní galerií, Praha 2014. 759 + 875 stran.
Hodnocení: 90%
Foto: kniha
| < Předchozí | Další > |
|---|