Kultura21.cz

Zpěvák Martin Chodúr zazářil už před několika lety, ale faktem je, že zejména až v poslední době zažívá nevšední úspěch. Natáčí, skládá i textuje, koncertuje se svou kapelou MACH. Přitom je vidět a slyšet nejen na svých, ale i na velkých show dalších hvězd ať už v Praze nebo Bratislavě. A někteří ikoničtí zpěváci, třeba Hana Zagorová nebo Karel Gott, zpívají jeho písně. Natočil také nové verze starých hitů Za rok se vrátím nebo Chci zapomenout s texty Jiřiny Fikejzová - ale plánů má více než dost. Prozradí je i v následujícím rozhovoru.

Když se ohlédnete a přeletíte těch sedm osm let, co se vám jeví v kontextu s vaší uměleckou dráhou jako to zásadní a důležité?
Nejsem člověk, který by se rád ohlížel do své minulosti. Minulost je smrt. Půda, ze které vyrostla přítomnost. Je těžké označit jeden bod v minulosti, který lépe než ostatní napomohl k přítomnosti. O to hůře, protože nevíme, jestli se ta daná věc v budoucnosti neukáže jako špatná. Navíc nemám rád zjednodušování a generalizování, kterého je dle mého názoru mezi námi příliš. Tvrdit o něčem, že je A, i když je to vlastně trochu B i C, je zcestné a matoucí. Abych tedy alespoň trochu odpověděl na vaši otázku: Myslím si, že zásadní a důležité bylo úplně všechno, co se událo. Bez toho by přítomnost nebyla taková, jaká je. Možná lepší, možná horší, ale ne stejná. Viděl jste film Návrat do budoucnosti? Tenhle rok se však přece jen jedna pro mě velmi důležitá událost odehrála. V pražském Paláci Žofín jsem si v rámci festivalu Film Music Prague a za doprovodu symfonického orchestru pod taktovkou Miriam Němcové zazpíval dvě písně z filmového muzikálu Moulin Rouge! - Nature Boy a Come What May. Aranžér těchto písní, známý hollywoodský skladatel skotského původu Craig Armstrong, který napsal hudbu k takovým hitům, jako jsou Láska nebeská, Atlas mraků a Velký Gatsby, byl přítomen v sále. A po skončení koncertu mi potřásl rukou a řekl, že mám krásný hlas, a že se mu mé vystoupení velmi líbilo. Myslím, že větší pocty se mi zatím nedostalo. I když velkou odměnou je pro mne pokaždé po mém vystoupení potlesk mých posluchačů. A těch je rok od roku naštěstí víc a víc…

Nepochybně jste potkal ty správné lidi, spolupracovníky, protože dnes už jaksi nestačí „jen“ umět zpívat a skládat…
Myslím si, že to nestačilo nikdy. Jak říká Platon, člověk by se měl vážně soustředit pouze na jednu věc. To, že je člověk dobrý lékař neznamená, že je taky dobrý ve vydělávání peněz. Je nemožné prodávat sám sebe. Je pravda, že jsou muzikanti, kteří jsou skvělými obchodníky, ale s jejich muzikantstvím je to již horší. Je samozřejmě extrémně náročné najít spolehlivého člověka na obchodní stránku umění. Protože jak říká výše zmíněný filozof: „Člověk, který umí nejlépe hlídat vaše peníze, je zároveň ten, který je umí nejlépe ukrást.“ Já jsem po dlouhém hledání našel manažera Honzu Adama, který dlouhá léta spolupracoval s Karlem Gottem a který v současnosti vedle mne spolupracuje i s velkými hvězdami světa opery – Kateřinou Kněžíkovou, Štefanem Margitou a Adamem Plachetkou. Honza kromě toho, že miluje hudbu a upřímně ve mně věří, je navíc slušný, spolehlivý a poctivý člověk. Navíc se mi díky jeho kontaktům a dobré pověsti otevřela spousta dveří, které před tím zůstávaly zavřené. 

Kde a v čem berete inspiraci, sílu a nápady?
Rozhodně mi dává sílu má skvělá rodina. Syn Martínek a přítelkyně Ivonka. Je skvělé mít pevné a stabilní zázemí. Jen tak se člověk může něčemu plně věnovat. Co se týká inspirace, věřím, že jakékoliv umění by mělo v prvé řadě zcela pravdivé vypovídat o svém autorovi. Každá píseň, kterou píšu, tedy vychází ze mě samotného a je nepřehlednou směsicí vlivů zahrnujících knihy, filmy, zážitky… Zásadní je, že se vždy jedná o MOU interpretaci daných vlivů. Vždy chci napsat píseň, která oslovuje mne samotného. I když píšu pro jiné zpěváky. Někdy chce kuráž i pouze říct, co se člověkovi líbí. Miles Davis to uměl dokonale. Zničil všechna pravidla, šel proti tradici ne samoúčelně, ale protože to tak vnitřně cítil. Samozřejmě, nemusím vždy zpracovávat jen pocity, které sám mám, nebo zážitky, které se mi staly, nebo mohly stát. Důležitá je pro mě představivost a otázka „Co kdyby?“ Zároveň to však nejsem já, kdo je důležitý pro posluchače mých písní. Nezáleží na tom, o čem jsem já přemýšlel ve chvílích psaní. To už ani já sám mnohdy nevím! Jde o to, aby jiný člověk stejně tak jako já, vložil své pocity k dané písni. V případné diskuzi o písni s jiným posluchačem je pro mě vždy zajímavější poslechnout si pohled toho druhého, než jen vysvětlovat, o čem by tahle píseň měla být. V tom spočívá svoboda umění, o které jsem hluboce přesvědčený. 

Máte spočítáno, kolik jste napsal písniček?
Vlastně ani ne. Napsal jsem písně na všechna svá tři alba, část písní na můj nahrávací debut s kapelou Robson, písně pro jiné zpěváky a nespočet písní, které zůstávají v šuplíku. Nikdy mě nenapadlo je počítat. 

Jaký je to pocit, když vaši písničku přijme a nazpívá takový Karel Gott nebo Hana Zagorová?
Jak už jsem předtím uvedl, když píseň vznikne, pocit se kterým jsem ji psal, časem pomine a pro mě přijde určité odosobnění. Dokážu v ní hledat jiné významy a myšlenky. Stávám se v podstatě „pouze“ dalším z posluchačů a píseň si dál žije svým vlastním životem. Když navíc píseň zpívá jiný zpěvák, dá do ní velký kus sebe a svého pohledu na dané téma. Hanka Zagorová píseň On se vrátí zpívá úplně jinak, než bych ji zpíval já. A to je dobře! Každý jsme jiný a každý jsme originál. Nevěřím, že něco může být univerzálně horší nebo lepší, vše je jen a jen subjektivní. Samozřejmě jsem pyšný na to, že zrovna mé písničky mají v repertoáru takoví zpěváci jako Karel Gott, Hanka Zagorová, Kateřina Kněžíková a Štefan Margita. Mám z toho upřímnou radost. Možná je to také částečně odpověď na vaší předchozí otázku. Toto mi také dodává sílu. Letos si mne Hanka Zagorová pozvala jako svého hosta na svůj koncert do pražské Lucerny, kde jsme píseň On se vrátí zpívali poprvé a asi i naposled jako duet a já si v ní zahrál sólo na klarinet. Na moment, kdy z ní v úvodu zaznělo prvních pár taktů a publikum nám dalo hned najevo, že už písničku důvěrně zná, nikdy nezapomenu! Hanko, díky za příležitost!

Dokázal byste vyjmenovat tři vaše písně, které pokládáte za ty nejlepší?
Ne. Velmi se to mění podlé mé momentální nálady a rozpoložení. Podle jakých kritérií bych se měl rozhodnout? Co dělá jednu píseň horší než druhou? Nevím. Podle mě je důležitější v písních hledat, než jen přemýšlet jestli je jedna lepší než druhá. Platí to pro písně jiných autorů a platí to i pro mé písně. Kdo mě zná, ví, že o žádné hudbě neřeknu, že je špatná, pokud není odfláknutá a dělaná jen pro peníze. To doufám, že žádná z mých písní není. Pokud cítím, že v nějaké písní je kus jejího autora, potom je vždy „dobrá“. Ať je to jakýkoliv hudební styl. Od klasické hudby k jazzu, od heavy metalu po elektronickou hudbu.

Které písničky zabírají na vašich vystoupeních u publika nejvíc? 
Opět je těžké generalizovat. Každé publikum je jiné. Některé chce písně více taneční, jiné pomalejší. Záleží také na náladě každého v publiku. Po koncertě slyším tisíc různých názorů na to, jaké skladby měly zaznít. Držím se tedy toho, aby měl koncert spád a logickou dramaturgii, se kterou mi pomáhá Honza Adam. Jsou písně, se kterými však nikdy nešlápnu vedle. Patří mezi ně například Cohenovo Hallelujah.

Jak vlastně vypadá takový váš celovečerní koncert? A kdo vás obvykle doprovází? Máte kapelu?
Vystupuji se svou doprovodnou kapelou MACH. Jedná se o standartní rytmiku doplněnou o jeden dech. Stabilní sestavu (Vlastík Šmída - piano, Patrik Benek - bicí, Marek Dufek – elektrická baskytara, kontrabas, Mário Šeparovič - kytary, Marcela Božíková - saxofony/flétna) často doplňují další hráči. Ať už do podoby big bandu, či orchestru. Na koncertech si taky rád zahraju na klarinet, který jsem vystudoval na Janáčkově konzervatoři Ostrava, nebo na kytaru. Co se týká repertoáru, zpívám jak své autorské skladby, tak světové hity. O hudbě se ale velmi špatně mluví - musí se slyšet! Šanci budete mít například 25. listopadu v pražském Divadle U Hasičů, které se mi loni podařilo vyprodat a kde letos uvedu premiéru svého adventního koncertu. Moje základní kapela bude při této příležitosti tentokrát doplněná o dechovou sekci. A i tentokrát se na tomhle koncertě budu prezentovat jako zpěvák se širokým repertoárovým záběrem. Dojde na pop, rock, filmové a muzikálové melodie, šanson a pochopitelně na vánoční písně a koledy.

Kdo vám obvykle radí, co na sebe a věcí kolem image?
Hlavně má přítelkyně. Je pravda, že spousta lidí poslouchá očima… Já sám to za tak důležité nepovažuju. Klidně se budu dívat na Chet Bakera v jeho nejhorším bezzubém období a nebude mě to nijak rušit od uměleckého dojmu. 

Nazpíval jste dvě cover verze starších hitů na profilové album textařky Jiřiny Fikejzové Řekni, kde ty kytky jsou, které vyšlo u příležitosti jejích letošních 90. narozenin. Znamená to, že vás baví být občas „retro“?
Retro je další pojem, který nemám rád. Pokud jako retro vnímáme to, co již není v módě. Nemyslím si, že by opravdová hudba spadala pod módní trendy. Pokud je retro to, co je staré, poté je to zase velmi relativní. Je Mozart retro ? Populární hudba tak, jak ji známe, není s námi ani sto let. Nemyslím si, že by píseň z šedesátých let byla nějak výrazně odlišná od písně z roku 2017. Má jiný zvuk, ale to je asi tak všechno. Hudba je o myšlenkách a myšlenky písní s texty Jiřiny Fikejzové Za rok se vrátím nebo Chci zapomenout jsou přece stále aktuální. Jsou doslova nadčasové. Stačí porovnat text Chci zapomenout například s textem posledního Eminemova hitu I Miss You. Nejde poznat, který z nich vznikl dříve. Lidé, kteří slyší píseň, která vznikla loni, a řeknou o ní, že je retro, jsou mi k smíchu. Nelze to říci definitivně, pouze subjektivně. Pokud ovšem neměli pravdu antičtí metafyzikové. V tom případě, by každá věc měla svojí absolutní podobu. Ovšem mimo člověka. Každopádně byl pro mě velký zážitek seznámit se s paní doktorkou Fikejzovou, která je opravdu obdivuhodná žena. Rád si od ní nechám poradit. Písně jsem nahrál s jejím synem Danem Fikejzem, bývalým členem legendární hudební skupiny Combo FH. Byla to tedy pro mě další velká zkušenost. 

Které z vašich dosavadních alb pokládáte za nejlepší?
Už asi tušíte, že na tuhle otázku odpovědět neumím…

Navíc jste se úspěšně zavedl i na Slovensku. Budete dál usilovat o přízeň tamního publika?
Samozřejmě, že ano. Upřímně budu usilovat o přízeň kohokoli, kdo je ochoten poslouchat. Slovensko mi dává opravdu hodně prostoru. Oproti Česku mají spoustu hudebních programů v televizi, do kterých si mě často zvou. Pravidelně se objevuji v Chart Show a Zlatých časech, letos mi na Miss Slovensko patřilo finále slavnostního galavečera. Slovenské publikum je navíc velmi srdečné a mé koncerty tam mívají často velký úspěch. S vynikající slovenskou cimbálovkou Silband (někdejší Silváyovci) jsem loni natočil videoklip k mé písni Salome a 10. října letošního roku budu v Košicích hostem koncertu Silbandu, na což se moc těším. 

Co máte v plánu do konce roku a na léta následující?
Před sebou toho mám opravdu požehnaně. Jsem moc rád, že jsem byl vyzván, abych převzal uměleckou záštitu nad jedenáctým ročníkem Celostátní přehlídky dětských pěveckých sborů z České republiky s názvem Světlo pro Lidice a s mottem Děti zpívají lidickým dětem. Je to pro mne velká pocta. Určitě i proto, že letos 10. června uplyne pětasedmdesát let od vyhlazení středočeských Lidic. Od ledna loňského roku se na svět dívám úplně jinýma očima než dřív. Stal jsem se otcem syna Martina. Myslím, že všichni bychom se měli snažit, aby se na tragické události z Lidic roku 1942 nikdy nezapomnělo a aby se už nikdy neopakovaly. Účast na chystané pietní akci v Památníku Lidice má pak pro mne ještě jeden význam. Když se začátkem tohoto desetiletí začal chystat film Lidice, požádali mne jeho tvůrci o závěrečnou píseň do tohoto filmu. Nakonec si ji sice nevybrali, ale já ji od té doby s velkým úspěchem uvádím ve svém recitálu filmových melodií. A poprvé ji zazpívám v Lidicích. Moc to pro mne znamená.

Pro Hanku Zagorovou jsem napsal další píseň – Vánoční baladu. Na chystané šansonové album Štefana Margity jsem napsal hudbu a texty ke dvěma písním (Odyssea a Přelud v b moll) a česky otextoval jeden Brelův šanson. Začíná se pracovat i na nadžánrovém albu Adama Plachetky, na které s ním mám nazpívat duet. Čeká mne několik koncertů s místními big bandy doslova po celé České republice a 2. prosince budu v pražské Tipsport Areně hostem Vánočního koncertu Mariky Gombitové. Marika si mne pozvala už na svůj loňský Narozeninový koncert v Bratislavě, a protože jsme si porozuměli, nebudu chybět ani v Praze. Další pocta, které se mi dostalo. Po třech autorských albech jsem se rozhodl vydat poněkud odlišným směrem. Na rok 2018 chystám vánoční album s velkým symfonickým orchestrem, které pak budu prezentovat na koncertech v Čechách a na Slovensku. Uvažuji také o vydání alba s mými oblíbenými zahraničními písněmi, ke kterým si píšu české texty co nejvěrnější originálu. Na všechno, co mám před sebou, se moc těším. A pořád jsem věrný svému životnímu mottu: „Nikdy nezapomenu, odkud jsem vzešel a že má úloha tady je zpívat! Děkuji všem lidem, kteří mi věří, kteří mne podporují a kteří stále rádi poslouchají můj zpěv. Budu se snažit je nezklamat.“

Foto Lukáš Muroň, Radek Beňo, Patrik Ratajský archiv Martin Chodúr