ŽIVOTNÍ DESTINACE/ Barbora Adamcová- literární soutěž K21

Letní literární soutěž Kultury21 Všechny vůně a chutě světa dospěla do další fáze. O Ceně poroty je již rozhodnuto a nyní je řada na vás, čtenářích, kterou z povídek vyberete jako vítěznou. Ta pak bude taktéž oceněna. Navíc všichni hlasující budou zařazení do slosování o knihu plnou dobrodružství a zážitků z cest "Narozena pod toulavou hvězdou".

Ve čtyřech po sobě následujících dnech zde, v rubrice Ostatní, zveřejníme příspěvky, které vybrala porota. Hlasy pro autora, jehož příspěvek vás nejvíce osloví, nám posílejte na mail Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript a připojte své jméno a adresu. Do předmětu mailu napište Literárka2014.

Uzávěrka hlasování: 16.11.2014

Hlasy rozdělíme, sečteme a zveřejníme jméno autora s názvem vítězného příspěvku. Z hlasujících vylosujeme jednoho výherce, kterému poté zašleme knihu Narozena pod toulavou hvězdou, jméno zveřejníme na FB. Neúplné a duplicitní odpovědi budou ze soutěže vyřazeny.

ŽIVOTNÍ DESTINACE

Jazyk, smysly, vůně, chuť…
Cestování nám propůjčuje tu výjmečnost poznávat nové věci, kultury, lidi, ale mimo to i chutě a vůně. Když plním tyto řádky, znovu mě zaplavuje ta příšerná lítost… lítost nad tím, že život člověka je většinou přiliš krátký na to, aby stihl žít na více místech naší planety. Je pro nás většinou dostupné si vybrat zemi, které přizpůsobíme svůj život, ale co když je takových míst více a my si nemůžeme vybrat?
Poslední dobou válčím z nerozhodností, tou zlou čarodějkou. Jedete na dovolenou a obdivujete místní lidi, jejich neskutečnou přirozenost v daném prostředí a pak vás napadají různé úvahy o tom, jaký by asi mohl být zdejší život? Ale já nemyslím, strávit například každý rok někde jinde, já mám na mysli přímo život…styl života. Už mi rozumíte a zaplavuje vás ta zlost, když si pomalu uvědomíte, že se to vlastně opravdu nedá stihnout?!
Anglie.
Probouzím se ráno do tradičního deštivého počasí a přes teplé flanelové pyžamo přehodím ještě svetr. Londýn je stále ospalý, ještě aby ne! Zahalený v mlze. Nechystá se dělat nic energetického. Rozhoduji se pro ranní sobotní procházku. Počasí mi nevadí, koneckonců je to jeden z důvodů proč jsem se rozhodla žít v Anglii. Mám ráda ponuro. Není nic lepšího, než se večer, když je venku bouřka, zachumlat do teploučké peřiny, připravit čaj a po ruce mít vždy dobrou knihu. O to prostě v Anglii nemůže být nouze…absolutní! Vypravím se tedy do deště. Venku, u východu, roztáhnu deštník a hlouběji se zanořím do teploučké šály kolem mého krku. Po pár minutách v liduprázdných ulicích se rozhoduji navštívit tradiční anglickou kavárnu.
U vchodu mi do nosu naráží agresivní vůně černého čaje. Jak jinak, než si objednat English tea with milk. Kavárna je celá ze dřeva, mohutné trámy na stropě jako by dávaly najevo svoji důležitost a zdůrazňovaly bezpečí. Konečně dostávám svůj šálek s malou konvičkou a ještě menší nádobkou s mlékem. Nejprve otevírám konvičku s čajem a nakloním se k ní. Teplo mi zahltí obličej a pak se rozezní to krásné a nenahraditelné aroma. Jako když se rozezvoní zvony. Mléko nalévám první a teprve až potom čaj. Naučila jsem se to u jedné rodiny v Hastings. Čaj prý poté chutná mnohem lépe. Je to vlastně jedna z prvních věcí, jež obohatila moje zkušenosti, které jsem se vydala sbírat do Spojeného království. Kdo mohl tušit, že mě očaruje dočista?
Venku jsou lidé, ale jen tolik, aby to poskytovalo klamný dojem, že je zde opravdu život. Pár tmavých kabátů, do tváře nevidím. Deštník.
Zasahuje intensivní vůně deště a mokrého asfaltu a vlastně ten déšť, který znám jen z Anglie.
Seychely.
Neskutečné horko, už si ale pomalu začínám zvykat. Zapínám klimatizaci plus větrák, který se začíná líně probouzet váhavými otáčkami. Je neděle, takže nemusím vlastně dělat nic zásadního. Škola pro cizince ve Victorii začíná až zítra v deset, takže se i vyspím. Vycházím na malou zahrádku, která pokračuje rovnou na pláž, po cestě trhám mango a hned se do něj zakusuji. Moře tvoří jen dokonalou a vcelku nevnímanou kulisu tohoto místa. Jedním slovem: RÁJ.
Odpoledne se s místním rybářem vydávám na moře na lov redsnapperů. Indický oceán působí vlivně a klidně, ale pár set metrů dál za hlavním cípem ostrova narážíme na přírodní sílu vyžadující obrovský respekt. Ovívá mě vítr a cuchá mi vlasy. Ve vzduchu je cítit pouze ta jediná svěžest přicházející odevšad. Rybář vytahuje kokosový ořech a malou mačetou odřezává hrdlo. Vděčná za tekutinu si od něj přebírám kokosové mléko a zakláním hlavu. Lahodná voňavá pochutina mi pomalu teče do krku a uspokojuje tak mou vyprahlost na jazyku. Ulomím kousek kokosu a vychutnávám si ho při pohledu na pár ztracených ostrůvků v oceánu.
Večer vyrážím do hlavního města pro koření. . Měla bych se zmínit o příšerné cestě autobusem. Pro místní nic zvláštního, pro evropana hororový zážitek. Zastaralé autobusy jezdící nepřiměřenou rychlostí po silnicích bez svodidel chránících před srázem do moře. Kéž by se zde řidiči alespoň naučili zavírat při cestě dveře! No nic, blahopřeju…zvlála jsem další cestu přes ostrov bez pomyšlení na smrt.
Na začátku tržnice mě – jako pokaždé – znechutí pach sušených ryb a tak se vydávám rychlým krokem k další části, kde nějaký muž prodává obrovské pomeranče a dává mi ochutnat. Úplně jiná chuť, než ovoce dovážené do Evropy. Čerstvost je stoprocentní a pomerančová šťáva mě přivádí do krátké extáze, kdy toužím po dalším soustu. Okamžitě koupím dvě kila těchto oranžových lahůdek a konečně se vydávám k pultům, kde je cítit zvláštní vůně spojením všeho druhu koření, které stará paní nabízí. Je toho opravdu hodně, co si jen dokážete představit, a ještě víc. Ovane mě horký vánek a mistička s kari vytvoří malý prašný voňavý obláček.
Amsterdam.
S vyděšením uhýbám na stranu před rozjetým kolem, které řídí muž se sluchátky na uších a absolutně nevěnuje pozornost ostatnímu dění. Být v Amsterdamu chodcem je někdy docela riskantní. Pruh aut, kol a chodců zde dělí pouze namalovaná čára na silnici. Křižovatky…to je kapitola sama o sobě. Jdu dál hlavní třídou a při obcházení takzvaného coffeeshopu, který se tváří jako normální kavárna, ale skrývá mnohem zakázanější věci, ucítím znovu ten typický pach marihuany. Otevřeným oknem nahlédnu dovnitř a vidím tiché a klidné lidi se samozřejmostí držící svoje jointy. Usmívají se a jsou evidentně rádi, že jsou v Amsterdamu. Netřeba se nad tím zamýšlet. Nic dalšího bych snad už ani nevymyslela, prostě jsem tady a ti lidé taky.
Vydávám se dál přes kanál a zamířím ke svému bytu. Cestou narážím na nedělní sýrový trh. Není to vůbec ojedinělostí, spíše samozřejmostí. Co by přeci Holandsko dělalo bez sýra? Země by se přestala točit! Sýr sám o sobě není tak úplně cítit, ale jistá a nezaměnitelná vůně celého místa je velice intenzivní a jedinečná. Dostávám ochutnat od různých druhů a můj jazyk zažívá nirvanu. Kdybych psala o jednotlivých chutích, nepovedlo by se mi to. Chcete-li mi porozumět, vydejte se do Holandska, nic jednodušího, bohužel, není. Zdejší atmosféra a k tomu všechny ty dobroty a znovu ta atmosféra.. Už radši napíšu tečku.
Znovu přecházím další kanál, už ani nevím kolikátý, ale Amsterdam je celkově malý, takže se ani nemusím bát, že se ztratím. Sedám si k vodě a vybaluji z papírového pytlíku zeleninu. Nohy nechávám spadnout přes břeh a prohlížím si projíždějíci lodičky. Turisti. Studenti. Občas vrávoravý krok člověka, který to přehnal v coffeeshopu.
Užívám si jistou anarchii, která zde vládne každou chvíli, pořád…od rána, až do večera.
Řím.
Ach ne. Už se zase hádají. Jak tady má člověk studovat? Znovu jsem se snažila učit do cizinecké školy a sousedé nade mnou se už zas velice intenzivně hádali. Většině jsem nerozuměla, ale zachytila jsem část jako: sporco maiale, což by se dalo přeložit jako ,,špinavé prase“. No, v každém případě už jsem tady slyšela i horší věci, než jen nadávky do domácích zvířat. Radši pustím nějakou muziku. Staré rádio se pomalu probouzí k životu. Měla bych se ho už zbavit, zůstalo tady jako jedna z mnoha dalších drobností po mém předchůdci, který se odstěhoval do jiné části Říma. Italské písničky mě po pár minutách začínají iritovat a tak pouštím vlastní hudbu. Nemůžu se stále soustředit. Nefunguje to. Společně s hádkou to vše vytváří vzorový chaos. Radši půjdu číst ven. Scházím po starém schodišti a tradičně mě uchvacují odrbané a hodně pamatující tapety s krásným, jednoduchým vzorem. Cestou ze schodů je pohladím prsty.
Kolem projíždějí skútry, sluníčko ztrácí na síle a já mířím těsnými uličkami instinktivně na klidnější místo. Je to těžké. Tady, v této části Říma, je najít klid něco jako odměna. Buď se to jen říká, a nebo se to občas stane. Obchody se zeleninou už nabízejí poslední kousky a kolemjdoucí se snaží usmlouvat tu nejvýhodnější cenu. Většinou si na dohadování s prodejcem troufne jen pravý temperamentní Ital a nebo někdo, kdo si opravdu troufá na zelináře, který slovně rozcupuje snad úplně každého, kdo jen ,,mluví dostatečně italsky“. Nad hlavou visí prádlo od balkonu k balkonu a všude je cítit silný cigaretový kouř. V řeznictví se také kouří. Všude se kouří. Jdu dál a po pár metrech konečně narážím na méně známou fontánu, kde je relativně klid a mé studium italské historie by mohl vyrušit snad jen ošahávající se pár na lavičce. Ano, opravdu mě vyrušil. Stařík opodál pozorující mě i dva zamilované, se zvedne ze své stoličky a sykne na chlapce něco jako “ať se jdou zavřít někam do pokoje”. Párek vše ignoruje, není to nic výjmečného…je to zde prostě ve vzduchu.
Zavoní těstoviny. Absolutní klišé, pomyslím si, ale tak to doopravdy je. Na italské kuchyni se dá hledat pouze a jen dokonalost.
Bože, nejde to. Tady se člověk prostě nemůže soustředit na čtení, tohle je Řím! Zaklapávám proto knihu a vyrážím další náhodnou uličkou vpřed. Našla jsem přeci úžasné místo už jen tím, že jsem tady!
New York.
Taxíky…auta…sbíječka…lidé. Otevírám oči a znovu se přebírám vším tím co bych dnes měla udělat. New York vás prostě nenechá odpočívat. Je čtvrtek ráno a jakožto začínající stážistka a asistentka musím zařídit spoustu věcí. Pomalu tady zvedám svoje tělo z postele a probouzím svou mysl ranním hrnkem zeleného čaje. Nasnídám se až po cestě. Vždy jsem to stíhala, ale toto město si vás jednoduše přizpůsobí podle svého.
Z bytu ve dvanáctém patře vybíhám trochu nervozní. Musím se stavit v kanceláři, pak zařídit autorské čtení, hromadu papírů a ke všemu být pořád na příjmu kdyby mě někdo potřeboval. Za těch posledních pár měsíců, co jsem zde, se mi zdá, že mi telefon snad přirostl k ruce.
Díky práci mám bydlení na Manhattanu, což je absolutní centrum, takže mám vše vlastně na jednom ostrově. Koupím kávu a ovocný salát. Za chůze jím a snažím se ťukat do mobilu textovku určenou do kanceláře. Konečně jsem stanula před budovou mého skoropracoviště, kde jsem na zmiňované stáži. Protáhnu si krk a vykročím vpřed.
Lidé vevnitř pracují. Myslím to vážně, oni prostě…pracují. Nikdo nevzhlédne k nově příchozímu, všichni upřeně koukají do počítače nebo do papírů rozsetých po pracovních stolech. Když to vidím, musím se sama pro sebe zasmát. Zazvoní mi telefon. Jejda, zdá se, že jsem zapomněla na kurz francouzštiny dnes večer. Nový jazyk jsme si přibrala teprve před pár týdny a už teď jsem z něj měla hlavu do krychle. Nátlak je obrovský…toto místo vás prostě nutí být ambiciozní.
Konečně jsme se dostala zase na vzduch a vcházím do zasedací místnosti jen několik bloků od Time Square. Cítím smažené jídlo a přepadne mě nechuť. Je až komické, jak je zde vše umělé, smažené, ,,just done before“. Mám ale chuť na další kávu. Není zde problém sehnat do minuty ,,cup of coffee to go“. Dejte mi tři dolary, dvacet sekund a já se vrátím s kelímkem kávy a velkou časovou rezervou.
Jdu dál a doslova si příjdu jako stádo ovcí. Obzvlášť na zastávce u přechodu. Za pár vteřin se nahromadí tolik lidských duší, že když se pak rozsvítí zelená pro chodce, je to jako lidská invaze na dvaceti metrech čtverečních!
Co k tomu dodat..miluji to! Je to prostě moje velké jablko!
***
Stihnout to prostě nemůžu. Kdyby to bylo možné, zarezervovala bych si minimálně dvacet životů, abych je mohla prožít. ŽÍT! Teď jsem ale tady a teď. Kouká na mě snad někdo a chce přemýšlet nad tím, jaký je můj život? Jak válčím s každodeními starostmi…užívám si své bytí. Svou radost z podzimu. Radost z knihy…, nových bot. Je to dáno…, možná v příštím životě. A bude nějaký? To už neovlivníme.., ale můžeme se smířit s tím co máme. A jak si to prožijeme. Je to snadné. Jdu se nechat obdivovat.