Kultura21.cz

Antonius a Kleopatra. Příběh nesmrtelné lásky dostal od talentované americké spisovatelky nový šat – a stává se skutečně nesmrtelným. Had, který uštknul Kleopatru, byl totiž vyslán pomstychtivou bohyní – promění ji, ale nezabije. A nebohý Marcus Antonius bloudí sice v podsvětí, odmítne však pít z Léthé, z řeky zapomnění. Miluje svou ženu. Zapomenout nechce.

Příběh začíná, jak ho známe z dějin – nepřátelé dobývají Egypt. Ale vzápětí se nám nabízí možnost, na kterou asi páni historici nepomysleli. Milenci jsou rozděleni, Antonius si ve víře, že ho jeho nejmilovanější zradila, sám sahá na život. Jenže zpráva byla falešná. Kleopatra právě stojí v posledním nedobytém přístřešku Egypta a snaží se starým, zapomenutým kouzlem přivolat pomoc bohů. A to se obrátí proti ní. Vlastně proti všem.

Egypt je v Oktaviánově područí. Nový pán se však bojí. Příliš dobře ví, že protivník poražený není. Kleopatřino tělo zmizelo z hrobky a v okolí města se začnou dít podezřelé věci... Oktaviánus Augustus zoufale hledá pomoc. U muže z pouštního kmene, vládce hadů. U Aur, mocné, tiché stařeny z hlubokých severských lesů – je to přadlena osudu, z tenkých, křehoučkých vláken splétá budoucnost. A pak také u krásné, zrádné Chrysaté...

Augustus se náhle posadil, popadl ji za zápěstí a vyvedl ji z rovnováhy. S překvapením si uvědomila, že leží na zemi, znehybněná jeho tělem, zápěstí za zády, tvář přitisknutou na kamennou podlahu. Byl silnější, než čekala. Jeho zranění ho správně měla dostatečně oslabit, jenže kouzla, která dnes užívala, naopak oslabila ji. Už to bylo snad sto let, co se cítila takhle.

    „Sloužíš mně, Chrysate?“ zeptal se přímo u jejího ucha, až ji jeho vous škrábal po tváři. „Nebo sloužíš jinému?“
    „Sloužím tobě,“ řekla a pak se pod ním protáhla, aby to zdůraznila.
    Ještě ho neztratila. „Ty a já se od sebe tolik nelišíme. Oba chceme víc, než jsme dostali. Nebo to chápu špatně, římský císaři?“
    „Ne,“ odpověděl. Cítila ho na sobě. Jednou rukou jí hrubě přejížděl po hrdle. Chrysatu napadlo, jestli se ji snad nepokusí uškrtit. Byla v něm jakási struna potlačovaného násilí. Slabý chlapec, který se stal pánem světa, a když teď ona chce vládnout jemu, stačí mu předstírat, že vyhrává.
    „Všechno v Římě máš na povel,“ řekla. „A svět je Řím. Můžeš rozkazovat i mně. Dáš mi, co chci?

Je to boj na všechny strany. Řím proti Egyptu. Bohové proti vzpurným smrtelníkům. Oktavianus Augustus proti Markovi Antoniovi. Ale také proti sobě samému, proti svým trýznivě sladkým vzpomínkám na Kleopatru – ta ho jako sedmnáctiletého, těžce nemocného hocha vrátila do života. A teď se ho o něj snaží obrat.

S kouzly či věštbami si ještě zahrávat můžete. Ale s bohy ne... Ti znají jen chtíč, vztek a hlad. A děsí to – a stejnou měrou přitahuje. Přesto ještě vždycky tím nejsilnějším, čím si Headleyová podmaňuje duše čtenářů, je ten prostý příběh hluboké lásky dvou lidí, kterým v dějinách nebylo souzeno užít si štěstí svých dnů. V dějinách ne. Ale co ty vědí...

„Neumřeš beze mě!“ Hrdlo se jí křečovitě stahovalo vzlyky a ona se vrhla na jeho tělo, pevně ho svírala, rukama tiskla jeho zkrvavenou tuniku. Celá se třásla, každé místo, kde se jí dotýkal, každé místo, kde ji líbal.
Tohle nemůže být konec jejich příběhu.
Venku před budovou běžící nohy, řinčení mečů. Přicházeli pro ni. Odpotácela se od Antonia a vběhla do magického kruhu; z rukou jí kapala jeho krev. Už předtím připravila pastu z medu a popela, přidala lví srst a kobří kůži. Teď lektvar čekal na poslední přísadu.
Poklekla a na kolenou cítila studený kámen podlahy. Zaklonila hlavu a začala vyzpěvovat kouzlo, její hlas otřásal samotným vzduchem, volal k nebesům; ruce se jí už nechvěly, když v nich sevřela achátový pohár se svou vlastní krví.
Zakázané.
Na mysli jí vytanulo varování egyptského učence a ona divoce zatřásla hlavou, aby tu myšlenku zahnala. Nic není zakázané. Nic. Tohle je její láska.