Několik let netrpělivě očekávaný román Karin Lednické vydá v dubnu nakladatelství Bílá vrána. Úvodní dva díly se staly nejdiskutovanějšími, nejlépe hodnocenými a nejprodávanějšími knihami v českém knižním prostředí; za zmínku jistě stojí také jejich významný společenský dopad. Každý díl má poněkud jinou formu: zatímco první díl odkazoval k tradici realistického románu 19. století a zaplnil tak bílé místo na literární mapě Karvinska a Těšínska, ve druhém díle autorka upozornila především na nebezpečí plynoucí ze zaslepeného vlastenectví a nacionalismu, které – ať byly spojeny s jakoukoli národností – v mnoha ohledech ovlivnily historický vývoj regionu. Závěr trilogie se odehrává v letech 1945–1961 a autorka v něm čtenáři předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů, nepravd a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
Karin Lednická́ se rozmáchla k mnohovrstevnatému, velkoryse pojatému románu, v němž věnuje pozornost dlouhé řadě závažných společenských témat, i tentokrát pevně provázaných se specifiky Karvinska. Jak pı́še ve svém eseji Martin Groman, autorka předkládá zprávu o tom, že „zde se jen netěžilo, ale také žilo“.
Se svou typickou empatiı́, důrazem na osud jednotlivce a hlubokým smyslem pro nečernobı́lé viděnı́ světa se Karin Lednická zabývá pová lečným uspořádá nı́m poměrů , kdy se tlak na zvyšovánı́ těžby stává zá kladnı́m hybatelem veškerých rozhodnutı́. Na pozadı́ prosazová nı́ ideologických a ekonomických záměrů nastupujı́cı́ho komunistického režimu znovu nabı́rá dech národnostnı́ nesnášenlivost, opakovaně se projevujı́ dů sledky nedávno skončené války, rodiny se rozkližujı́ kvů li rozdı́lným politickým názorům.
Závěrečný dı́l Šikmého kostela lze čı́st nejen jako epický přı́běh, ale též jako román témat: politických, společenských, obecně lidských. Přı́padně také jako zprávu o pozvolném rozleptávánı́ komunity, do nı́ž vstoupı́ totalitnı́ režim. O narušenı́ mezilidských vztahů a odvěkých vazeb na komunitu i krajinu. O exemplá rnı́ch represı́ch i tupém buzerová nı́, které neodvratně vedou k postupné rezignaci, vnitřnı́ emigraci člověka do soukromı́ obýváků a zahrádek. O propagandě, která z hornı́ků udělala ikony doby, a v rozporu se skutečnostı́ je vydávala za své nejoddanějšı́ stoupence. A v neposlednı́ řadě je tato kniha i zprávou o zničenı́ krásného města, které bylo pragmaticky obětováno ve prospěch těžby uhlı́.
Karin Lednická tentokrát ještě silněji stavı́ román na pečlivých rešeršı́ch, konzultacı́ch s odbornı́ky a rozmluvách s pamětnı́ky – do textu je cizelérsky zapracován bezpočet citacı́ z dobových dokumentů a tisku. Ke zvýšenı́ autenticity knihu doprovázı́ šedesát stran přı́loh Lidé a Město. Prvnı́ z nich obsahuje stručné životopisy, fotografie a dokumenty týkajı́cı́ se skutečných historických postav zakomponovaných do děje, druhá ve fotografiı́ch postihuje zkázu původnı́ho města Karviná.
Anotace
Jak dlouho trvá válka po tom, co skončí?
Navždy, pokud jí člověk prošel. Ptejme se spíše, jak může zaplnit prázdnotu po zavražděných blízkých nebo po uneseném dítěti. Čím bude zahánět vzpomínky na děsivý teror Němců nebo nechtěnou tělesnou lásku Rusů. Někdo všechno zamkne na dno duše a ráno co ráno si namlouvá, že co bylo, bylo, teď je prostě třeba jít dál. Jiný se nechá zahltit žalem; další přetaví prožité v nenávist. A ještě jiný ve víru, že to bude právě on, kdo pomůže vytvořit nový, lepší svět.
Jak dlouho trvá, než člověk přijde o iluze?
Tím déle, oč horoucněji se k nim upínal. Možná začne váhat při prvních soudružských podlostech, možná prozře až poté, co kvůli zběsilému plnění plánu začnou umírat lidé a následný monstrproces přenese vinu na ty, kteří se nesmyslné honbě za tunami uhlí snažili zabránit. Pak už bude záležet jen na něm, jestli zahořkne, uchýlí se k prospěchářství, anebo se pokusí znovu nalézt společnou řeč s těmi, kteří věděli (nebo přinejmenším tušili) od samého začátku.
Jak dlouho trvá, než člověk uteče do rezignace?
Dokud nezjistí, že už mu zbyla vůle a síla jen na to, aby se uzavřel do čtyř zdí vlastního života. Tam si může zpočátku nalhávat, že na něj vnější svět nedosáhne, pokud zásadně neporušuje jeho pravidla. Aby nakonec zjistil, že právě v této úvaze se dopustil největšího omylu.
O autorce
Karin Lednická se narodila roku 1969 v Karviné, vyrostla v Havı́řově a nynı́ žije v Ostravě. Lze tedy řı́ct, že celý život strávila v regionu, jehož historii se věnuje ve své literárnı́ práci. Debutovala v roce 2020 úvodnı́m dı́lem trilogie Šikmý kostel s podtitulem Románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921. Následovaly Šikmý kostel: románová kronika ztraceného města, léta 1921–1945 (2021), literá rnı́ dokudrama Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie (2022) a závěr trilogie Šikmý kostel: románová kronika ztraceného města, léta 1945– 1961 (2024). Za své knihy zı́skala řadu oceněnı́ od odborné i čtená řské veřejnosti; za mimořádný přı́nos k reflexi novodobých dějin jı́ Ufstav pro studium totalitnı́ch režimů v roce 2021 udělil Cenu za svobodu, demokracii a lidská práva.
Vydává nakladatelstvı́ Bı́lá vrána, Ostrava-Svinov
Literárnı́ redaktorka: Hana Pernicová
Jazyková redaktorka: Zuzana Zemanová
Odbornı́ konzultanti: Daniel Korbel, Vojtěch Vlček, Agáta Kravčı́ková , Przemysław Traczyk
696 stran, z toho 60 stran faktografické přı́lohy, rodová tabulka a mapa na předsádkách
Prvnı́ vydánı́
| < Předchozí | Další > |
|---|