Čtenář z vlaku v 6.27: Vyšel román dvojnásobného držitele Prix international Hemingway
Banner

Čtenář z vlaku v 6.27: Vyšel román dvojnásobného držitele Prix international Hemingway

Email Tisk

Praha, 16. listopadu 2015 – Nakladatelství Euromedia Group – Knižní klub vydalo román francouzského spisovatele Jeana-Paula Didierlaurenta, dvojnásobného držitele Prix international Hemingway. Má název Čtenář z vlaku v 6.27, práva na vydání byla prodána do 25 zemí světa a chystá se jeho filmové zpracování.


Guylainu Vignollesovi je třicet šest let, je osamělý a nenávidí svou práci. Je naprosto nenápadný, nikdo by si ho patrně ani nevšiml, kdyby spolucestujícím z vlaku každé ráno nepředčítal několik stránek, které se mu večer předtím podařilo zachránit před záhubou. Jeho přáteli jsou hlídač, který komunikuje téměř výlučně ve verších, a bývalý kolega, který následkem nehody v práci přišel o nohy a kousek po kousku je sbírá zpátky... Jednoho dne dostane Guylain ve vlaku nevšední nabídku a o něco později v něm také objeví USB, které jeho šedivému životu znovu dodá barvy.

Tolik lze říct, aniž bychom toho o příběhu vyzradili příliš. Autor totiž čtenáři pravdu odkrývá postupně a nutno zdůraznit, že Čtenář z vlaku v 6.27 je jednou z mála nepředvídatelných výjimek. Bývá charakterizován jako „moderní pohádka“, a ačkoliv draka supluje kovová příšera živící se papírem, princ bydlí v kutlochu pod střechou se zlatou rybkou, která mu žádná přání neplní, a princeznu najde na místě, kde by ji ani náhodou nehledal, román zůstává hřejivým – a velmi poetickým – příběhem o laskavosti lidského srdce, důležitosti přátelství a lásky.

Ohlasy ze zahraničí:

„Fenomén ještě před vydáním.“
– Le Figaro

„Ladění a ambice románu připomínají díla Borise Viana a Jeana-Pierra Jeuneta. Nepřetržitá práce s jazykem a vytříbený cit pro líčení netradičních a směšných situací zaručují přímo gurmánský požitek z četby.“
– L’Humanité

„Čtenář z vlaku v 6.27 je naladěný na stejnou notu jako Amélie z Montmartru a S elegancí ježka a podmaní si tu část vašeho já, která se nepoddává osudu a ráda se nechá přesvědčit, že svět dokáže být kouzelný.“
– Elle

„Živý styl, krásný jazyk, optimistické poselství. Takové potěšení si nemůžete odepřít!“
– L’Express

„Okouzlující románová prvotina plná humoru a poezie všedního života…“
– Le Point

Jean-Paul Didierlaurent (*1962, La Bresse, Vogézy, Francie) je francouzský spisovatel, který začínal povídkami, za něž dvakrát obdržel Prix international Hemingway. Po studiích na univerzitě v Nancy přesídlil na krátkou dobu do Paříže, brzy ale zjistil, že hornatá krajina Vogéz je jemu srdci bližší. S psaním povídek začal až v roce 1997 a Čtenář z vlaku v 6.27, ačkoliv je autorovou románovou prvotinou, na sebe strhává veškerou pozornost. Práva na román byla ještě před samotným vydáním prodána do dvaceti pěti zemí světa a následně byl ověnčen řadou prestižních literárních ocenění v rodné Francii (Prix Poulet-Malassis, Prix Michel Tournier, Prix du Roman d’entreprise et du travail, Prix Lilly, Prix du Premier Roman: Un Livre, Une Commune, Prix du Livre Pourpre de Bergerac, Prix des lecteurs des médiathèques du Pays de Redon). V produkci je již také celovečerní film.

ctenar z vlaku textPrix international Hemingway

Ve starobylém francouzském městě Nîmes se každoročně od roku 2004 koná festival Literatura a tauromachie, na závěr kterého se uděluje Hemingwayova literární cena za román inspirovaný býčími zápasy. Probíhá v průběhu populárního svátku Feria de Nîmes, kdy jsou denně na programu koridy ve druhé největší starořímské aréně v Evropě. Laureát ceny kromě odměny 4000 € získá rovněž smlouvu na vydání svého díla knižně.

Ukázka

,,Někteří se rodí hluší, němí či slepí. Jiná ukřičená novorozeňata zdobí nepěkné šilhání, rozštěp nebo červený „oheň“ uprostřed obličeje. Další přicházejí na svět s koňskou nohou nebo mají končetinu dokonce ochrnutou a jakoby bez života ještě dřív, než do života vstoupí. Největším břemenem, s nímž se narodil Guylain Vignolles, byla nešťastná přesmyčka, k níž vybízí spojení jeho křestního jména a příjmení: Vilain Guignol, tedy ošklivý kašpar, protivná jazyková hříčka, která mu zvonila v uších od prvních krůčků, a nikdy se jí neměl zbavit.

Křestním jménům v kalendáři pro rok 1976 nevěnovali jeho rodiče nejmenší pozornost a kdovíproč se rozhodli pro jméno Guylain, aniž by na okamžik pomysleli na katastrofické následky svého činu. Na důvod této volby se jich překvapivě a navzdory tomu, že ho často přepadala silná zvědavost, nikdy neodvážil zeptat. Možná ze strachu, že je uvede do rozpaků. Určitě také ze strachu, aby ho nezklamala banálnost odpovědi. Občas si rád představoval, jak by mohl jeho život vypadat, kdyby se jmenoval Lucas, Xavier nebo Hugo. I Ghislan by mu ke štěstí stačil. Ghislan Vignolles, opravdové jméno, v němž by se mohl realizovat a dospět, s tělem a duchem bezpečně skrytým za čtyřmi nevinnými slabikami. Namísto toho musel dětství překonat s vražednou přesmyčkou, která se mu lepila na paty: Vilain Guignol. Po třiceti šesti letech života se nakonec naučil zapomenout a být zapomenut, stát se neviditelným, aby už nevyvolával posměch ani žerty na svůj účet, na které došlo vždy, když si ho někdo všimnul. Nebýt ani hezký, ani ošklivý, ani tlustý, ani hubený. Jen rozmazaný obrys, který zahlédnete na okraji zorného pole. Splynul s okolní krajinou natolik, že se sám k sobě nehlásil a stal se koutem, který nikdo nenavštěvuje. Všechny ty roky trávil Guylain Vignolles tak, že jednoduše neexistoval, s výjimkou chvil strávených každé ráno na ponurém nástupišti. Každý den ve stejnou hodinu čekal na příměstské metro RER, obě nohy na bílé dělicí čáře, za níž se nesmělo kvůli nebezpečí pádu do kolejiště. Ta bezvýznamná čára nakreslená na betonu ho nějakým zvláštním způsobem dovedla uklidnit. Zápach mrchoviště, který se mu jinak neustále vznášel v hlavě, se tady jako mávnutím kouzelného proutku vždycky rozptýlil. A on těch několik minut, které ho dělily od příjezdu soupravy, po čáře přešlapoval, jako by s ní chtěl splynout, ačkoliv si byl dobře vědom toho, že by to byl jen marný odklad nevyhnutelného, že jedinou možností, jak uniknout barbarství, které ho čekalo tam za obzorem, by bylo nechat za sebou čáru, na níž se přihlouple kolébal z jedné nohy na druhou, a vrátit se domů. Ano, stačilo by to vzdát, úplně jednoduše se vrátit do postele a stočit se do ještě vlažného otisku svého těla, který v ní po noci zanechal. Utéct do spánku. Ale nakonec to vždycky vzdal, zůstal na bílé čáře a poslouchal, jak se za ním srocuje hlouček pravidelných spolucestujících, zatímco na šíji mu ulpívaly pohledy, které ho lehce propalovaly, a připomínaly mu tak, že je stále naživu. V průběhu let se ostatní pasažéři dopracovali k tomu, že vůči němu projevovali takový ten shovívavý ohled vyhrazený neškodným bláznům. Guylain představoval vydechnutí, které je na dvacet minut společné jízdy vytrhlo z jednotvárnosti jejich dní.

Když strčil do vstupní branky, nepříjemně mu zaskřípala do uší. Zvuk vyrušil vrátného z četby. Kvůli řadě vytržených listů se reedice Racinova Britannica z roku 1936, kterou držel v ruce, podobala raněnému ptáčkovi. Guylain si říkal, jestli Yvon Grimbert vůbec někdy svou budku opouští. Zdálo se, že zvysoka kašle na nepohodlí, které mu ta bouda tři krát dva metry otevřená průvanu ze všech stran skýtala, jen když u sebe neustále měl velkou plastovou bednu s knížkami. V devětapadesáti bylo jeho jedinou opravdovou láskou klasicistní divadlo a mezi dodávkami nebylo nezvyklé vidět, jak na sebe bere podobu nějakého Dona Diega nebo se halí do pomyslné tógy Pyrrha, rukama rozmetá vzduch svého těsného přístřešku a během plamenné tirády odkládá roli bez lesku a slávy, za níž dostával ubohou almužnu a která spočívala ve zvedání a spouštění červenobílé závory u vjezdu. Vždy vypadal jako ze škatulky a zvláštní péči věnoval údržbě knírku, jenž se mu ozdobně rýsoval nad horním rtem a v souvislosti s nímž, pokud se na něj dostala řeč, nikdy neopomněl citovat velkého Cyrana: „I slova otřelá zušlechtí knír krásný!“ Do alexandrínu se Yvon Grimbert zamiloval na první přečtení. Jeho jediným posláním na Zemi se stalo horlivě a věrně tomuto verši o dvanácti slabikách sloužit. Guylain si ho pro tu vášeň oblíbil. Pro ni a možná také proto, že Yvon byl jedním z hrstky těch, kteří nepodlehli pokušení říkat mu Vilain Guignol. „Dobré ráno, Yvone.“

„Dobré, hochu.“ Stejně jako Giuseppe se ho nenaučil oslovovat jinak než takto. „Špekoun s hňupem už jsou tady.“ Yvon mu je naservíroval vždycky striktně v tomto pořadí. Špekouna před hňupem. Když nehovořil v alexandrínech, mluvil stručně, ne proto, že by byl na slovo skoupý, ale protože si hlas šetřil na to, co v jeho očích jako jediné mělo opravdový smysl: dvanáctislabičný verš. Guylain se vydal směrem k obrovskému plechovému hangáru a Yvon mu přes záda hodil ještě dva verše vlastní výroby:

„Temná průtrž mračen náhle se blíží k nám,
s ní divé bití krup žene se na můj chrám.“

Mohutné a hrozivé To stálo přímo uprostřed haly. Za více než patnáct let v práci se Guylain nemohl donutit říkat Tomu jménem, jako kdyby tím, že To pojmenuje, uznal jeho existenci, dal k ní tichý souhlas, což v žádném případě neměl v úmyslu. Nikdy nepoužít jeho název, to byla poslední hráz, kterou mezi To a sebe postavil, aby Tomu definitivně neprodal duši. Muselo se spokojit pouze a výlučně s jeho tělem. Název vyrytý přímo na oceli kolosu zaváněl hrozivě blízkou smrtí: Zerstor 500, od slovesa zerstören, jež v Goethově krásném jazyce znamená „zničit“. Zerstor Fünfhundert byla jedenáctitunová zrůdnost z roku 1986 vyrobená v dílnách společnosti Krafft GmbH v jižním Porúří. Když ji Guylain poprvé spatřil, zelenošedá barva její kovové ulity ho příliš nepřekvapila. Co jiného než tohle válečnické zbarvení pro stroj, jehož jediným úkolem je likvidovat? V první chvíli by si člověk mohl myslet, že jde o lakovací kabinu, velký generátor nebo v nejabsurdnějším případě o objemnou tiskařskou rotačku. Jediným okázalým smyslem stroje se zdála být jeho šerednost. Ale to byla jen špička ledovce. Široce otevřená tlama rýsovala uprostřed šedi betonové podlahy temný obdélník čtyři na tři metry, který vedl přímo dolů k jádru jejího tajemství. Uvnitř se totiž na dně ohromného trychtýře z nerezové oceli v temnotě skrývalo strašlivé zařízení, mechanismus, bez něhož by se podnik stal jen nepotřebným skladištěm. Z technického hlediska byl název Zerstoru 500 odvozen od pěti set kladiv velkých jako lidská pěst, rozmístěných v pěticích na dvou horizontálních válcích, které vyplňovaly celou šířku jícnu stroje. K tomu ještě šest set nožů z nerez oceli rozložených na třech hřídelích, otáčejících se rychlostí osm set otáček za minutu. Asi dvacet trysek po obou stranách tohoto pekla tvořilo čestný špalír, který dovnitř bez přestání stříkal vodu o teplotě sto dvacet stupňů pod tlakem tři sta barů. O kousek dál spočívala v nerezové schránce čtyři statná ramena hnětače. A konečně kovová klec, v níž byl uvězněn nestvůrný dieselový motor s výkonem téměř 1000 koní, který vdechoval život celému zařízení. To bylo stvořeno, aby drtilo, stloukalo, mačkalo, mlátilo, trhalo, sekalo, škubalo, cupovalo, hnětlo, lisovalo a spařovalo. Ale nejlépe to podle Guylaina uměl vystihnout Giuseppe ve chvílích, kdy špatné víno, jež hltal celý den, nedokázalo uhasit hlubokou nenávist, kterou v sobě v průběhu let vůči Zerstoru 500 nahromadil, a kdy proto s gustem vyřvával: je to genocida!"

Další informace o autorovi najdete například zde:

Rozhovor s autorem ve francouzštině
Mediální výstupy v zahraničí
Recenze na neoluxor.cz

 

Jean-Paul Didierlaurent: Čtenář z vlaku v 6.27
Z francouzského originálu Le Liseur du 6h27 přeložila: Nela Knapová
Počet stran: 176, MOC 229 Kč
Vydala: Euromedia Group, k. s. – Knižní klub v roce 2015

 

Zdroj foto: euromedia.cz


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit





Banner

Přihlášení

Anketa


Partneři

Hledat

Nové komentáře


Literatura

Máme právo na předsudek?

altUž vyšla řada knížek, které se věnují vzájemným (imperiálním, mezirasovým, národnostním, náboženským atd.) nevraživostem, ať již je zrodilo odedávné potýkání provázené neblahými zkušenostmi, mnohdy toliko v podobě zobecněných jednotlivin, nebo opovržení dané ...

Divadlo

Olomoucké shakespearovské léto

Shakespeare perOlomoucké Divadlo Tramtarie uspořádá i letos během léta divadelní festival open air s názvem Olomoucké shakespearovské léto. Na programu bude opět divácký hit Kabaret nahatý Shakespeare, který si oblíbili diváci napříč generacemi. Nahat...

Film

Nevšední festival íránského filmu
ImageVe středu 11. ledna odstartuje v kině Světozor historicky první filmový festival íránského současného filmu, který potrvá do neděle 15. ledna. Co všechno divákům přinese letošní zahajovací přehl...